Když dojde na recenze týkající se počinů, na kterých se určitou měrou podílel Omega, je těžké se ubránit rozplývání se nad umělcovým portfoliem. Vlastním jménem Gionata Potenti svou všestraností přispěl více než dvěma desítkám kapel, ze kterých lze jmenovat Blut Aus Nord, Darvaza či Acherontas. Ve své artilerii má bicí, kytary a občas i úplně všechno.

Nubivagant se klasickému záběru Omegy trochu vymyká. V jádru jde sice o přímočarý black metal, který kytarovou prací připomene Darvaza, na dobře známe nástavbě se ovšem rozehrávají umělecké přístupy, které na odzkoušené atributy vrhají nové světlo. Na první dobrou překvapí čistý, zpívaný vokál vycházející z heavymetalových klasik jako Angel Witch. Nedlouho poté zarazí celková atmosféra projektu prostá očekávané temnoty, která přesto navozuje specifické mystérium.

Ke zvukovému srovnání se z první nabídnou Urfaust, avšak Nubivagant nepodrobuje své dílo patologické intoxikaci jako holandští ritualističtí pijani, naopak jde o čistou hlavu. Samotný název je zastaralým přídavným jménem označující objekt putující vzduchem. A přesně tak projekt působí – jako meditace v oblacích, volné kontemplace o bytí odrážející se od ezoteriky a mytologie s antickým Řeckem v první linii, což strvzuje Atlas na obalu desky.

Debutová Roaring Eye představila vše, co The Wheel and the Universe opatrně rozvíjí. A díky partnější odlehčenosti novinka předchůdce převyšuje. Roaring Eye totiž zpětně vykazuje Omegovo přilnutí k atributům, které fungují v ostatních kapelách: Roaring Eye stále periodicky protínal břitčí řev, více se šlo po sypačkách, častěji se spoléhalo na agresivnější drive. Nic vyloženě nevadilo, jen minulé podání ve srovnání s navazující deskou občas působilo, že převzaté prvky odjinud zabraňují zhotovení vize bez skrupulí.

The Wheel and the Universe si tyká s uvolněností podstatně více – vokál je již zcela čistý a album se nese ve volnějších tempech. Na sypačky a tremolo sice stále dochází, vyšší otáčky ale lépe balancují volnější polohy: před finální stopou se posluchač dokonce dočká skladby bez rytmické sekce. Celek tak působí meditativněji, což jde ruku v ruce s monotónním přístupem – neopakují se pouze jednoduché riffy, ale také zpívané sloky, které tak občas působí jako mantra. Repetitivnost není konzistentně účinná, nejlépe funguje, když rotují útržkovitější pasáže, například řádek „I will stare at the sun, I will be the one“ v závěru Clothed With The Sun.

The Wheel and the Universe působí jako počin, který byl v první řadě dělaný pro samotného umělce. Omega sám nazývá projekt tím nejambicioznějším, co kdy stvořil – asi ne kvůli technické a autorské sofistikovanosti, ale spíše kvůli jistému duchovnímu přesahu. Jestli kouzlu podlehne i posluchač, je tak druhotné. Deska nenabízí hudbu na každodenní poslech, její unikátní aura však dokáže uhranout, pokud se dostaví rozpoložení, které Nubivagant vyžaduje.