35 let na scéně, 11 desek. Legendární floridští deathers Obituary se nás snaží po pauze opět přesvědčit, že nežijí jen ze své dávné slávy. Až hardcorový groove, poctivá těžkotonážní řežba ve středních tempech a hlavní trademark kapely – řev jeskynního lva Johna Tardyho, který patří k tomu nejzapamatovatelnějšímu a nejoriginálnějšímu, co kdy tenhle žánr zplodil. Pravda, po své osmileté hibernaci skupina citelně ztratila směr a od Frozen in Time nabízí spíš pohledy zpět, než aby se snažila hledat tvůrčí cesty, jak se ze svého pevného kabátce dostat dál. Potíž je v tom, že desky po jejich reunionu až moc pošilhávají k old school riffařině 80. let a jejich kolekce co se týče pestrobarevnějšího songwritingu pokulhávají. Alba sice čítají pár chytlavých kousků se zapamatovatelnými refrény, nicméně jejich neúměrná délka, triviální struktura skladeb, tempová nuda a repetitivnost nápadů způsobuje, že jako celek to ve finále působí mdle. Došly borcům z Obituary nápady?

Už předchozí jubilejní desátý eponymní zářez naznačoval, že tomu tak úplně nemusí být. Songy na něm byly kratší a živelnější. Uteklo dalších šest let a Dying of Everything dává najevo, že kapela ještě všechna svá prohnilá esa z rukávu nevyházela. Jedenáctá řadovka totiž ukazuje, že když se nedělají písničky v manufaktuře podle jednoho mustru a v písni se nejede v jednom rytmu od začátku do konce, může se padesátníkům povést vytvořit životaschopný počin. Tak jako pecky z Cause of Death nebo The End Complete v sobě měly houpavá tempa prokládaná tupačkami, ale i zpomalovacími kily a melodickými sóly, i po třiceti letech se klíčové trio Peres & Tardy brothers snaží o větší různorodost. A Dying of Everything to rozhodně prospělo!

Album tak jako jeho předchůdce začíná pěkně zostra – nejrychlejší kvapíková Barely Alive dává se svým uhvízdaným kingovským sólem vzpomenout na staré Slayer (sóla Kennyho Andrewse desku opravdu zdobí), má to švih a drive, otvírák jako víno. Singlovka The Wrong Time zase ukazuje, že kopačkové šlapanice mají ve správně nastaveném tempu ten správně drtivý tlak. Její intro dává vzpomenout na časy, kdy se skupina nebála ponořit do atmosféry a nezněla prostě jenom jako primitivní hoblovačka (totéž oceňuju i na začátku čtvrté War). Přesto si myslím, že stopáž 4:25 v takhle jednoduché párakordové věci je už na hraně a album hned v nadějném rozjezdu zbytečně natahuje.

Na správnou kolej se tenhle buldozer dostává s dalším kouskem Without a Conscience, typicky obituarovsky rozhoupaná věc, kde se sráží hardcorová urputnost s oldschoolovou jednoduchostí a tahem na bránu. Ne, tady rozhodně nečekejme žádné složitosti – jde hlavně o to, v jakém poměru zvládnou Tardyovci všechny příměsi namíchat a jak dokážou několikariffové songy zaranžovat tak, aby se v nich pořád něco dělo. Ve variabilitě ovšem vítězí titulní skladba, která perspektivně střídá tempa a posléze do posluchače nemilosrdně nabouchá riff á la pochodové ocelové monstrum (Andrews ho svěže proloží melodickým, až schuldinerovským sólem), přičemž se nakonec vrátí k původní thrashové nakládačce. Nejlepší skladba na albu. Následují dvě pochodovější věci (u My Will to Live čekám, že to bude koncertní tutovka, u níž si všichni „řepáci“ utřepou hlavu), ale v poslední čtvrtině se zase šlápne na nohu agrese. Díky nářezové dvoušlapákové Weaponize the Hate a Torn Apart fošna neztrácí dech. Ostatně - a tady se dostávám k produkci, která umě lavíruje na hranici starobní zrnitosti (kytary) a zvukové čistoty - Donaldu Tardymu jeho „velká“ souprava pěkně hraje a zní, díky čemuž krásně nad celým ansámblem ční. A navrch ten lví řev jeho bráchy… Deska končí pro Obituary netypicky – uzavírá ji šestiminutová Be Warned, dost možná vůbec nejpomalejší věc, jakou kdy Floridští udělali. Doommetalový válec, za který by se nemusel stydět ani riffmaster Kirk Windstein.

Obituary sice nepřekročili stín svých nejlepších alb z první půle 90. let, nicméně se k jejich duchu notně přiblížili. Živelností, nápady, energií. Dle mého jde o nejlepší zářez v jejich poreunionovém období. A to není málo.