Fanoušci kytarového šílence Micka Barra zbystřete! Člověk, který je podepsaný spoluprací na řadě ceněných projektů a alb, udělal pod hlavičkou Ocrilim další zásek. (Ve výčtu tohoto Pana muzikanta jsou věci jako Octis, Ocrilim, Orthrelm, Crom-Tech, spolupráce se Zachem Hillem z kapely Hella, nově letos Krallice, atd.) Méně trpělivý labilní jedinec, který by snad projel hodinové album na rychlé přetáčení, by patrně desku s pohrdavým úšklebkem zahodil. Tím se však vlastní hloupostí připraví o kardinální kousek kytarového maximálna se smyslem pro nejmenší detail. Neuchopitelný monolit ne nepodobný tomu z nepřekonatelné Kubrickovy Vesmírné Odyssey. (Ne náhodná podobnost.) Zahalený kouzlem nepoznaného tajemna, v dokonalých tvarech, mistrovské přesnosti. Co že je tak nepředstavitelně uhrančivého na tomto počinu? Bicí? Ne! Basa? Taky ne! Zpěv? Nikoliv! Přímočará linie vrstvení a prolínání kytarových linek. Všechny ostatní nástroje chybí. Respektive ve výsledku nechybí. Annwn je čistou esencí avantgardní hry na kytaru. Ono si totiž album na umění nehraje. V pravém slova smyslu ho ukazuje ve hře na elektrickou kytaru v surreálně epické poloze a vyobrazuje jeho těžko uchopitelné temné obrazy jak viděné očima Gigerovýma. Malý krok na hmatníku, zlom v chápání kompozice skladby tu platí především. Vrstvení vyhrávek v typickém ostrém naléhavě laděném zvuku, monotématické používání podobných tónů i občasné zdůrazňující monolitické pasáže. Zde se Barr s nutným odstupem blíží k uchopitelnosti v podobě sludge. Miniaturní detaily ve formě skluzů, posunů tempa, jsou obohaceny kouzlem ponechání prostoru objevitelským extázím. Vyplouvají stále a v zahuštěném prostoru tónů působí jako tajemné obrysy v mlze. Právě absence čehokoliv jiného než zvuku kytary dává na pospas celý kosmír volné představivosti. Jednotný koncept desky ho zvláštním způsobem nenarušuje, jen mírně zakřivuje. Album tím dostává silně subjektivní náboj, což může být asi největší jeho slabinou. Pro jedny se stane takovýto typ tvorby zavrženíhodný, pro druhé hlubší poslech odhaluje jednoduchou genialitu. Hluchá místa chybí. Pochybovat totiž o technických a skladatelských schopnostech Micka Barra je zbytečné. Má prostě talent a cit. Při prvních posleších jsem si všiml určitých styčných ploch s nedoceněnou poslední deskou Mayhem Ordo Ad Chao. Hlavně právě ve zvuku a přístupu k vrstvení kytar. Zajímavé zjištění.
Mick Barr vytvořil svůj nový vesmír, kde se stal pouze všudypřítomným bohem určujícím pravidla, vývoj prostoru však nechal na každém, kdo se nebojí vstoupit. Kdyby každý kytarista dokázal svým nástrojem tak neuvěřitelně mistrovsky promlouvat, stane se naše hudební žití na Zemi perfektně nesnesitelným! Už více poslechů za sebou je těžko stravitelným kouskem bez použití silných barbiturátů. Hranice, kdy hrozí přejedení se (možná i lokální šílenství), je tu ale pevně vytýčená. Ponurou hradbou kytar.