K Blwch​-​ariam​/​Eiraddfa se dostávám přes náhodný facebookový upozornění od Cleric, kde jen tak mimochodem zmínili, že nová deska Ocrilim je někde jinde. Neváhám, klikám, pouštím, a začínám se drbat na hlavě – ty vole, to je co tohleto?

Kytarový víření jsem čekal. Ocrilim je přece jen alias Micka Barra (třeba Krallice nebo Encenatrakh, ale stylovou spřízněnost nehledej), pod kterým nemilosrdně trápí kytaru, povětšinou nějakou podivnou formou shreddingu. Co si tak pamatuju, tak to byly většinou no-wave prasárny, pištění, skřípání, neuróza a tak. Občas se mi to trefilo do vkusu, občas ne, nicméně před pár lety jsem tenhle projekt přestal sledovat.

Nečekal jsem, že Barr přesedlal na folk a že podstatně rozšířil paletu nástrojů (pokud se správně dívám, tak kromě kytary je tu třeba dvanáctistrunný banjo, dulcimer, azeri tar, a judy harp). Základem je pořád zneklidňující víření strun v divným lazení, ale nový vlivy tu pomáhaj muziku ukotvit, a dát jí, řekněme, duši. Což je věc, která mi u minulejch experimentů Barra občas chyběla – formálně perfektně provedený cvičení, ale nakonec to bylo pořád jen mlácení slámy.

U Blwch​-​ariam​/​Eiraddfa žádný námitky nemám. Na jednu stranu je tu určitá folková výpravnost a dramatičnost, pořád se mi vybavuje velšskej venkov, ale to je možná tím, že názvy skladeb si půjčujou z velštiny. Na druhou stranu cejtím i trochu obřadní vážnosti a středověký atmosféry, vybavuje se mi hlavně poslední deska Junior Brother. A celý je to samozřejmě zprasený poctivou dávkou neurotický posedlosti, člověk je pořád jak na jehlách - ke konci těch cca 40 minut mám většinou docela dost, nevědomky mi nabíhaj různý tiky... pravej malíček, levý oční víčko.

Závěrem snad jen tolik. Už delší dobu jsem neslyšel nahrávku, která by mě tak překvapila a vyvedla z míry, v dobrým slova smyslu. Divil bych se, kdyby mi Blwch​-​ariam​/​Eiraddfa v závěrečným zúčtování s tímhle rokem chyběla.