Když začaly po roce 2001 vycházet první nahrávky finského ponurého náladotvůrce M. Lehta pod názvem OCTOBER FALLS v akustickém provedení, jen málokdo tušil, jak dalece se autorova hudba nechá strhnout specifickým finským prostředím. Po dvou albech (Marras 2005, The Womb of Primordial Nature 2008) se autor hlásí s albem třetím.
Někteří z prvních kritiků A Collapse of Faith mohou v zásadě kriticky

poukazovat na tématickou přímočarost a fakt, že se bohatě rozvrstvená dějová linie předešlých opusů tomuto jaksi vyhnula. Je pravda, že tato epika (ve stylu ranných ULVER a DRUDKH s hmatatelnými příměsemi OPETH a KATATONIA) vskutku neklade důraz na slovní bombastičnost, pestré zápletky, rušný spád hlavní dějové linie nebo prosazování nových myšlenek. Hovořit ale o OCTOBER FALLS jako o nedůvtipném celku nevyspělého ducha by bylo křivdou. Během poslechu se totiž naskytne hned několik možností setkat se s detailně prokreslenými texturami a bohatě zdobenými melodickými podklady (A Collapse of Faith Part III), kterými autor adekvátně potvrzuje jeho specifický – a o nic méně přirozený – přístup k dané látce.
Během poslechu mám zvláštní pocit. Autor do kompozic vkládá vlastní vzpomínky,

vzpomínky na svět již zaniklý – vytvořený k obrazu svému, který ve vypravěčově evokaci a dráždivé intonaci znovu ožívá. Jako bych na okamžik pociťoval chlad, když teplota spadne k nule, a teplo, když se příroda rozjasní a slunce probudí. Tři oduševnělé kompozice s havraním doprovodem bohatě rámcující kulisu hlavní dějové linie nabízejí prostoduché akordové melodie, dokola se opakující motivy, které by bez bohatých melodických podkladů – akustických kytar i tklivých klavírních textur – nebyly ani z poloviny tak energickými a jasnými. (Z kompozičních postupů autor použije, co se mu zrovna namane; nikoli však na úkor funkční a stylové ucelenosti. Vrstvící se atmosféra mi chvíli připomíná dokumentární snímek o skandinávském podnebí a chvíli zase fascinující příběh mně neznámého spisovatele s vytříbeným rukopisem.)
Kompozice nabízejí snovou atmosféru s nádechem chladných poryvů severního větru – splývají se svým lokálním prostředím a přitom zůstávají v jakési těžko popsatelné harmonii. A to je pro mě na tomhle albu to hlavní. To, že mezi kompozicemi nejsou žádné sociální, kulturní nebo ideologické bariéry. Ačkoliv dodržují tradiční žánrové partikuly snového ambientu s folklórními prvky a přízvuky dark metalu, zůstává materiál ve svém vlastním ohraničeném

společenství, v němž zná jeden druhého a v němž se lze setkat jak s radostmi a štěstím běžných dnů, tak i s hněvem, zlostí a nereflektovaným lpěním na víře a vědomím imaginární sounáležitosti. Za sebe bych přibral více klavírních podkladů, protože právě tímhle prvkem si mě kompozice získaly hned napoprvé, a naopak ubral primitivního zpěvu, který bych v určitých pasážích nahradil čistým. I tak ovšem převládá pocit uspokojení.