Asi je to tu každému jasné, ale neznalým musím kápnout božskou. Už nejsem standardní posluchač pomalých hudeb. Ne že bych je neměl rád, ale prostě je už tak nevyhledávám. O to větší - v pozitivním slova smyslu - překvapení je, když se k vám takováto nahrávka dostane. Ale tak je to vlastně v každém žánru, ze kterého člověk už tak ňák vypadl.

Ne, původně jsem neměl v plánu psát recenzi, ale když jsem do Alba měsíce psal komentík na třetí desku kanadských Olde, průběhem příjemného a dalšího a dalšího poslechu se mi ale natahoval, natahoval a natahoval, až jsem jej na ucházející délku natáhl záměrně, protože představit Pilgrimage má smysl.

Olde by měli být jasná tutovka pro fans sludge metalu a sabaťáckého stoner doomu. Těžká kila a houpavý rytmus proložený bahnem si říkáte. To sice souhlasí, ale troufám si říct, že Olde vlastně typického fanouška mohou pro svou otevřenost vůči melodii a náladě zklamat. Nemuseli by se mu zdát dostatečně true, dostatečně těžcí, zakouření a bahnití, neřku-li temní.

Hned první skladba, titulní Pilgrimage, totiž fúzí pomalých žánrů, což je pro Olde na celé desce typické, nabízí melodii a náladu blízkou až anglickým kapelám z 90. let (jakožto třeba pátá The Dead Hand), kde na vás dýchne taková ta romantičtější posmutnělost. Docela příjemné spojení, při němž se mi v případě Pilgrimage pak vybavili i Pallbearer. Hned následující A New King ale zaskočí, neb načmouzený metálek kontaminují psychedeličtější vyhrávkou/brnkačkou a, světe div se, v závěru fusion sólem. Doslova jsem se málem posral, jak dobře to zní, nekecám. (Nj, zahostoval si Daniel Mongrain - dnes Voivod, ex-Martyr/Gorguts/Capharnaum). Od proto-doomovější Medico Della Peste si i všímám, jak dobře Olde maká jednoduchá rytmika (mimochodem bubeník Aubin si na desce dá dvě povedený kytarový sóla) a jak se McLarty snaží u zpěvu držet i melodii, což ale pro stoner kapely není zas tak překvapení. I když je Pilgrimage sludgem nasáklé, Olde jen repetitivnosti kytarovýho ubíjení využívají (nejvíc Depth Charge), ale nikdy po celou skladbu do typického bahna nesklouznou a vždy do skladby zasadí nějaký prvek, kterým překvapí a celistvost skladby obohatí. Jsou valiví, zároveň poměrně dost energičtí (dost se nabízí srovnání s Crowbar i Down) a někdy, což je příklad doomovky In Defiance s příjemnou kytarovou linkou, i nečekaně atmosféričtí (druhá půlka Under Threatening Skies Master nebo Wastelands, v níž je zajímavý harmonický posun) nebo, podobně jako sólem v titulní věci, zaskočí skvěle zasazeným saxofonem (The Dead Hand).

Třetí deska Olde není objevná, nicméně i jako občasný výletník do zamlžených bažin a zakouřených končin si troufám tvrdit, že Pilgrimage je na žánr i přes svou poctivost nadmíru otevřené album, které má sebe obohacujícího se posluchače velkou šanci zaujmout. Není to depresivní a zvukově ničící temnota pro zatvrzelé bažináče, je to vlastně jen zachmuřená muzika zasazená do několika příbuzných směrů. U mě však, možná právě proto, zafungovala natolik, že jsem si ji hned poprvé musel pustit ještě jednou, a doteď se k ní vracím. U sludge / stoner / doomu jev u mě ne často vídaný.