Kdybych měl rychle vystřelit jména nejlepších amerických blackmetalových kapel, nevím, jestli bych Negative Plane jmenoval první, ale je to dost možný. Obě jejich dlouhé desky pravidelně točím a stále mi nabízí to, čím mě uhranuly. Neobvyklý, chorý, nenávistný black metal, který je výsostně originální a neohlíží se po druhé norské vlně.

Dává proto smysl, že věnuju zvýšenou pozornost i vedlejším projektům protagonistů Negative Plane. Bubeník Mattias Müller aka Bestial Devotion vydal desku svého pokojíčkového projektu Funereal Presence vloni, a Achatius si mě podmanil divnými harmoniemi, (roz)laděním, středověkou atmosférou a spoustou zajímavých perkusních momentů.

Je čas podívat se na vedlejší projekt basáka Ignota. Jmenuje se Ominous Resurrection a aktuálně u Terratur Possessions vychází jejich druhá deska Judgement. O jakou část nástrojů se Ignotus sám stará, nevím, protože Ominous Resurrection se tváří jako regulérní kapela. Řekl bych, že přinejmenším kytaru a basu na nahrávce obstaral, a dost možná i vokály. Hudebně je každopádně velice jasná vazba na Negative Plane. Ominous Resurrection hrají podobně nepříjemný black metal, je originální a umí rozpoutat velmi negativní pocity.

Ale. Je tu jedno velké ale. Zatímco Negative Plane umí skloubit nemocnou melodiku a zajímavou rytmiku, Ominous Resurrection dokáží první, druhé však ne. Bicí sekce jede naprosto rovné rytmy, od začátku do konce, beze změn, občas se zrychlí, sem tam zesílí, ale to je všechno. Navíc nazvučení je sice patřičně nihilistické, ale takhle přehnaně nahlas a pokličkovou mají čínu už snad jenom Last Days of Humanity. Předchozí deska Omniscient měla zvuk jednodušší, prostší a čistší, a -nerad to říkám - seděl mi k materiálu daleko víc. Na ní kapela dokázala podat i zajímavé riffy postavené většinou na celkem jednouchých, ale efektivních klávesách (neodpustím si zmínku o podobnosti hlavní melodie písničky The Omen of the Banshee a To je naše věc od Michala Davida). Novinka jede přímočaře, tlačí, ale hudby je málo, maloučko.

Judgement se dá doporučit především, ale taky bohužel, jen fanatikům black/deathu, kteří si dopřávají poslechy v první řadě kvůli zvuku a atmosféře a všechno ostatní jde stranou. Nesmím zapomenout na vynikající zpracování desky. Je to nefalšovaná radost a je vidět, že Ole Aune se vrátil k luxusní prácičce, což je i důvod, proč se novinka Ominous Resurrection o málo, ale přece vyšvihne nad průměr.