Když jsem před dvanácti lety napsal pár vět k desce Watershed, rozděloval jsem hudební kariéru Opeth do dvou pomyslných epoch. První, doom/deathová etapa končí deskou Blackwater Park, v té druhé se skupina přiklonila k (prog)powermetalovějšímu vyznění. Jenže v té době ještě nebylo jasné, že leader Mikael Åkerfeldt dá sbohem deathovému growlu a ještě více vše nasměřuje do stále inspirativní progrockové první půle 70. let minulého století. Ano, od desky Heritage (2011) se odvíjí třetí pomyslná hudební fáze Opeth, v níž se první řadě citují Genesis (s Peterem Gabrielem), King Crimson, ELP, Yes nebo pozapomenutá kapela Camel (viz jejich povedená deska Mirage). „Citují“ ovšem není to správné slovo, protože Åkerfeldt je skladatelská osobnost, která tyto inspirace přetavuje do vlastní originální podoby.

Dřívější Opeth, to byly především epické skladby mající kolem 10 minut s množstvím intimnějších meziher s řadou akustických vybrnkávaček, které uprostřed střednětempých doom/deathových riffů tvořily nápaditou dynamiku a písně tak nikdy nenudily. To u novějších Opeth panuje uvolněnější atmosféra, songy jsou kratší a místo dlouhého hudebního vyprávění mají písničkovější strukturu. Heritage a Pale Communion byly velmi klidné. Mírné přitvrzení přišlo s následujícím Sorceress a In Cauda Venenum jde v jeho stopách. Šláplo se sice trochu na pedál se značkou „přitvrdíme“, a to zejména v první polovině alba, ale žádný growling nebo metalovou kytaru neuslyšíte (ty jsou od vydání Watershed stále minulostí). In Cauda Venenum tak zůstává nejvíc heavy v pasážích, které snesou srovnání s klasickým hard rockem v duchu třeba takových starých Deep Purple, ale dál na hrubozrnné metalové pole se už nejde. Což vůbec nevadí, Åkerfeldt skládá barevné písničky znějící mnohdy až aristokraticky vzletně, které nevykrádají své předchůdce.

Metalová surovost a ponurost je sice dávno tatam, což ovšem neznamená, že by deska postrádala hlubší atmosféru. Poměrně dlouhé úvodní intermezzo Garden of Earthly Delights nastavuje zasmušilý tón alba, dominantní klokotající klávesy se nesou v duchu Tangerine Dream a dávají tušit, že jde jen o předehru k delšímu hudebnímu vyprávění. Následující Dignity dává zapomenout na dřívější jednodušší písničky se standardním průběhem sloka-refrén, svou rozmáchlou a rozvětvenou strukturou se vrací do hluboké hudební rockové minulosti. Riffy plynou jeden za druhým, v úvodní čistě instrumentálně introdukci nechybí klenuté úvodní sólo, akustické intermezzo a skladba se i se zpěvem rozjíždí až po třech a půl minutách. Kapela se přitom k žádnému předchozímu nápadu nevrací a postupuje stále kupředu, až píseň ukončí psychedelickým opakovaným motivem a finálním lidským smíchem. Velmi netradiční skladba, jakou Opeth už dlouho (ne-li vůbec) neudělali. První standardnější věcí je tak až třetí Heart in Hand s ústřední dramatickou kytarovou linkou, která na poměry Opeth kluše ve slušném kvapíku a zlomí se až po minutovém klávesovém sólu á la Jon Lord a jejíž konec se nese v uvolněném baladickém duchu za doprovodu akustické kytary a piana.

I když kompozičním lídrem skupiny zůstává maestro Åkerfeldt, díky tomu, že jeho šestistrunný nástroj zůstává v celkovém mixu oproti minulosti potlačen (dominuje hlavně v akustických pasážích), vyplouvají na povrch více ostatní instrumenty. Vytažená baskytara Martína Méndeze upomínající na švédské Anekdoten či časté hammondkové rejstříky Joakima Svalberga (mimochodem nejstaršího člena skupiny) přebírají mnohdy hlavní roli. In Cauda Venenum je nejen zajímavé širokou škálou emocí, což je u Opeth zvykem, ale i užitím neobvyklých, řekněme doplňkových nástrojů, které křehkost desky podtrhují a zvýrazňují. V Dignity je to xylofon, v Continuum flétna nebo piáno v Lovelorn Crime. Navíc jsou tu četné strunné aranže z pera Davea Stewarta, který se podílel na We're Here Because We're Here od Anathemy (orchestrace dominují pomalé rozmáchlé kompozici Next of Kin), a také až filmově znějící úryvky s promluvami ve švédštině.  

Deska je živelnější spíš ve své první třetině, zbytek je poměrně krotký, viz pinkfloydovská balada a doják v jednom Lovelorn Crime, který vrcholí dlouhatánským majestátním Åkerfeldtovým sólem. Artrockové melodie s nádechem folku narušuje až nervní Charlatan s ústředním zmeshuggovaným zasekávaným riffem s thornendalovskými klávesovými běhačkami, patrně nejtvrdší kus na In Cauda Venenum. Album pak bohužel ztrácí na síle – není se ani čemu divit, když má stopáž 68 minut – Universal Truth se vrací k „hodnému“ výrazivu a desku cukrkandlovými ornamenty jak z limonádové opery zbytečně natahuje. O poznání zajímavější je jazzová The Garroter oděná do zakouřeného barového prostředí s decentním smyčcovým podkladem a kytarovou imitací Pata Methenyho. Z ní číší až pohoda letního dovolenkového válení se u moře, což by u Opeth bylo dříve nemyslitelné. Temnější tón se vrací až se závěrečnou hymnickou věcí s příznačným názvem All Things Will Pass, kterou ukončuje opethovský riff jak vystřižený z jejich „zlaté éry“.

Opeth jdou tedy stále dál, kráčí kupředu a jsou nevyzpytatelní. Nechtějme po Åkerfeldtovi návrat k tomu, co už bylo řečeno. Hlavní mozek kapely se sice ve svých inspiracích vrací skoro o 50 let nazpět, dokázal je však aktualizovat pro 21. století a tak v jeho podání nejde o žádné progové retro. Nebojí se experimentovat a stále překvapovat, což je na třináctý počin jeho mateřské kapely výkon více než úctyhodný.