Pro ponor do hudby, jakou hrají Ophidian I, to nechce jen poslechem speciálně trénované buňky, ale rovněž solidní dávku sebezáchovy. Není to hudba, která by byla na vstřebání úplně jednoduchá. A to i pro fanouška technického death metalu, který by měl být na ledasco zvyklý.
Parta z Reykjavíku totiž nahrála desku, která zní, jakoby s ní Islanďané chtěli překonat veškeré rekordy. A tímto už začínám napovídat, oč tu běží. Nemůžu říct, že by hudba na Desolate byla prosta jakýchkoliv emocí, ale v podstatě je to metodická rubanice, kde na vás v každé vteřině útočí množství informací v podobě rychle se střídajících tónů ve zběsilých melodiích v dost šíleném tempu. Na desce není moc momentů, kde by picking kytaristů nebo kopáková smršť povolily. Jistě, pro někoho muzika, která mu vyzní jako soubor nahoněných cvičení a stupnic postrádajících smysl bez nalezení čehokoli, co by jej přesvědčilo pro opakovaný poslech, nicméně cvičené ucho zkušeného fanouška extrémního metalu zajisté svému majiteli ihned spustí signalizaci „Bacha! Zajímavý výtvor, se kterým ses nesetkal!“
Debut Solvet Saeclum z 12. roku 21. století přitom nic nenaznačoval, protože obsahově jde o melodičtější (byť ne klasicky) a nijak zásadně vybočující technický death metal, ač své kvality určitě má; k poslechu z něj doporučuji alespoň Zone of Alienation, sedmiminutovou Nadir či Ethereal Abyss. Ale dlouhých 9 let, které Ophidians co do nového materiálu přerušili dva roky po debutu pouze do post nálad směřujícím singlem Whence They Came, uteklo jako nic a ve zkušebně a na práci v dalších projektech se pravděpodobně nechalo hodně potu, neb že by kvintet přišel s takhle razantní akcelerací by mě nenapadlo.
V Desolate jsou cítit dva deathmetalové směry. Randíčko tu má rychlý death zastoupený kapelami jako Origin nebo Nile a jeho moderní odvětví, kde se to hemží nejrůznějšími kytarovými technikami i ekvilibristikou, aniž by se zatratilo vplouvání do emotivnějších poloh. Za aktuálně největší vliv Ophidian I bych označil Fallujah, i když hudba na Desolate postrádá jejich snovost, avšak rychlý riffing a seskladání kytar v souběhu s útočnými bicími tuhle modlu vyvolává (feel Sapphire v úvodním Diamonds je evidentní), a dále Archspire (honba za rychlostí) a Rings of Saturn, z nichž si Ophidian I vzali bohaté sweepování. A abych svou investigativu a důkaz o průběžném naposlouchávání uzavřel, za další vlivy se dají zmínit Spawn of Possession (brutalita Cabinet, překomponovanost Incurso), starší Psycroptic z Ob(Servant) období (Sequential Descent) a Deeds of Flesh, s nimiž se paralela nabízí v rovnějších, riffy do bdm stlačených kompresur (Storm Aglow).
Pokud bych to tímto však uzavřel, musela by na Islandu vybuchnout přinejmenším Öræfajökull, neb tím výpis nekončí. Vlivů je tu plno, a nepochází jen z metalové kultury. Často se při poslechu tážu, kde k těm mnoha inspiracím mohli Islanďané přijít, ale pokud původ nebude přímo v samotné, odizolované nátuře muzikantů, k odpovědi může i přes lásku k extrémnímu death metalu všeho druhu dopomoci jejich otevřenost (ex a členové Helfró, Beneath, Une Misère, Svartidaudi ad.) a uctívání ambient/post-rockových bohů Sigur Rós, v jejichž studiu Desolate dokonce nahrávali. (Mix a mastering Chrise Donaldsona - The Grid studio, kytara Cryptopsy - je už jen třešnička.)
Ať Desolate schroupete či ne, fascinující na ní je totální zápal Ophidan I pro průběžné hrocení situace, protože i když jim někde ve skladbě vytryskne emoce a zchlazené snad až něco jako art blues, jejich nepolevení ve vyhlazování a v chrlení dalších a dalších nápadů je obdivuhodné. Dozdobení osobitou melodikou a osvojení používání matematicko-fyzikálních tabulek berte jako příjemný bonus. Desolate sice jede na kvantitu, protože not i nápadů je tu fakt hodně hodně a ještě víc, nezapomíná však na potřebnou kvalitu. To mi z Islanďanů, nenahrají-li něco až za dalších 9 let, aktuálně činí jednu z nejnadějnějších položek techdeathového menu.
- tak trochu jiný Island než bývá zvykem a sice ultra rychlý pidlikací tech death. (sicky)
- jako že cože? Blackmetalovou scénu na Islandu mají v merku kolegové, ale tohle bude (musí být) pamlsek pro všechny milovníky ultrarychlých kytar, kulometných bicích, bublající basy, kde se ale nezapomíná na melodie. U mě vítěz měsíce na celé čáře a zdá se, že loňská deska jejich krajanů z Cult Of Lilith není jedinou jiskrou na islandském deathmetalovém nebi. (LooMis)
- obrovské překvapení z Islandu. Naprosto výtečný ultratechnický death metal nejvyšší jakosti a kvality. V bilanci roku 2021 hodně vysoko. (Kory)
- zatímco loni z islandské končiny na poli technického death metalu poměrně nadchlo zářijové zjevení Mara od Culth of Lilith, letos působí v podobném duchu jak svěží závan teprve druhé album v jedenáctileté historii této pětice. Super rychlá technická jízda plná chytlavých kouzlotvorných melodií. Připravte se na virtuosní erupce jak z místních ostrovních vulkánů. (DarkXane)
Vložit komentář