Milovníci hudby jako takové by se měli držet stranou, a snad raději dnešní recenzi rovnou přeskočit. Budeme totiž mít co do činění s hudebním primitivismem toho nejhrubšího zrna. Na ploše 27 minut uslyšíme dohromady dva riffy, a to si ten první vystačí se dvěma tóny. Rituální zaříkávání, to je oč tu běží. Ordo Cultum Serpentis jde od první do poslední vteřiny o atmosféru hřbitovního rituálu, a předpokládám, že se ani nesnaží považovat za hudebníky. Spíš bych je označil za performery někde blízko Grave Upheaval, to nikoli hudební podobností, toliko blízkostí toho, oč usilují.

Co jinde slouží většinou jako intro, to znamená jakési sanskrtské zaklínání do ambientního šumu, se táhne zhruba první čtvrtinu první „skladby.“ Zvon potom stylově ohlásí začátek riffu, který se bude omílat několik minut, až do dalšího zvonění, které otevře závěrečnou ambientní pasáž se zaříkáním. Zní to jednoduše, a jednoduché to opravdu je. Je to tak jednoduché, že se vůbec nedivím, že takové produkci se bude mnoho milovníků skutečné hudby posmívat, a řekl bych, že právem. Kdo na hru na temné bubáky přistoupí a přehrávač se smíchem nevypne, toho bude čekat v podstatě podle stejného receptu složená druhá skladba, kde je navíc ještě jedna „sypačka,“ která ovšem svým tempem taky zapadá do nálady šnečího funusu.

Nakonec nevím, jestli korejsko-mexický projekt zdrbat nebo pochválit. Je to zase jedno z těch alb, která vás nutí přistoupit na určitá pravidla. Pokud jste k tomu svolní, materiál má nepopiratelně určitou okultní auru a kvalitu. S kvalitou hudby to ovšem nemá žádnou spojitost, protože říct o ní, že je žalostná, je ještě mírné. Jako hledač neotřelých věcí, který se neleká extrému a primitivnosti, musím ocenit, že Signal Rex tuto zhoubnou a troufalou nahrávku do světa vypustil a svým způsobem mě na asi deset poslechů vydržela bavit. Teď ovšem mohu zodpovědně říct, že už si ji nikdy nepustím.