Quebecká metalová scéna jen kvete. Kapely kolem Sepulchral Production - jako jsou v první řadě samozřejmě Fortresse, Deletere, Monarque, Serment, Cantique Lepreux, Ossuaire, Sombre Heritage, Sorcier des Glaces - jsou, myslím, docela známé. Spojuje je nejen francouzský quebecký nacionalismus (doufám, že teď nikomu nekřivdím), ale svéráznou nabízí i hudbu. Bývají jednak silně atmosférické, čemuž přispívá zastřenější zvuk, než jsme zvyklí od vyloženě melodických kapel, zároveň ale se silnými melodiemi, které je posouvají od raw produkce z jiných končin. Pro mě je tahle kombinace hodně lákavá, a tak překousnu i ne vždycky nejpovedenější songwriting a místy mělčí riffáž, a v zásadě každé quebecké nahrávce šanci dám.

Oriflamme je nová kapela, pozor, neplést se jmenovci z Belgie. Dali ji dohromady X. Berthiaume (Atramentus, Gevurah), Mrtyu a Verbouc, který se mihl v Ossuaire a hrají v klasickém metalovém složení bicí, kytara, basa (+klávesy, ty také spolu s vokálem obstarává Verbouc). Šlape jim to zhruba podle shora nastíněného mustru. Pro bližší představu, pokud s quebeckým zvukem zkušenost nemáte, bych je klidně přirovnal i k francouzským dvojčatům Nécropole-Cénotaphe, ale s mnohem menším důrazem na jednoduché (pro někoho triviální, ale nosné) melodie a naopak více stavějící na zastřených kytarových plochách, ve kterých je spousta času na přemítání.

Žádného technického metalu se tady určitě nedočkáte, i když třeba v úvodu první L'égide Ardente se dočkáme docela nasypané pasáže, většinou bude muzika spíš příjemně plynout. Dostatečný prostor dostane i povedený vokál. Je to nejspíš francouzská deklamace, která mi připomněla Cénotaphe, a to nikoli ve zlém - poslední dobou mi připadá, jakoby francouzština byla pro black metal jazyk zaslíbený. Takže jusqu'ici tout va bien.

Jenže bohužel ne všechno se na nahrávce povedlo. Ze sedmi přítomných stop jsou 3 intra a plnohodnotné skladby se rozsahem pohybují v rozmezí 7 a 13 minut. Z mého pohledu je těch sedm až osm tak akorát. Tam, kde se blíží deseti minutám, a zejména v poslední Ultime Rempart je těch zapamatovatelných míst žalostně málo. Při poslechu se mi často stávalo, že pozornost těkala a nakonec vlastně nevím, v které pasáži jsem se to ocitnul. Můžu se jen nechat unášet agresivní kytarou a bicími v rozsáhlých plochách jako svého druhu ambientem. Obávám se, že to záměrem borců při komponování tak úplně nebylo.

Suma sumárum, Oriflamme těžko zklame nadšence do quebecké scény, na druhou stranu těžko nadchne někoho, kdo si k ní dosud cestičku neprošlapal.