Trio OSI po třech letech vydávají třetí desku. 3 x 3 x 3 = Blood. I když se Office Of Strategic Influence zpravidla nálepkují škatulí progressive rock, umístění do tohoto šuplíčku není právě na místě. Vzpomínám na šok, který se dostavil při poslechu jejich debutu (šest let nazpět). Po zjištění sestavy

(Jim Matheos, Kevin Moore, Mike Portnoy, Sean Malone) musely všem fandům notových transkripcí zhnědnout trenky, jenže žádný příval složitých rytmických konstrukcí se nekonal. Omyl. Deska představovala zmíněné hráče trochu v nečekané poloze...ptáte se jaké poloze? Poloze 69? Poloze 49 stupňů severní šířky, 41 stupňů východní délky? Aktuální poloze vlaku? Hm, ta poloha vypadá spíše takto: napuštěná horká vana, v ní vy a spousta pěny, zavíráte oči, zasníte se, když je otevřete, vidíte před sebou opálenou slečnu v župánku, který si pomalu sundává...ale nechme toho. Mám na mysli písničkovou polohu. Polohu melancholických, nijak složitých písniček, kterým je společná introvertní nálada, lehce naplněná panickým studem. Dvojka Free tehdy představovala ještě větším šok, těch pár lichodobějších rytmů z debutu zmizelo úplně a jede se podle stanov inteligentního hardrocku, tu a tam ošetřeného gázou elektroniky. Letošní deska Blood přímo navazuje na Free, už žádný šok, naopak milé překvapení, když Portnoye nahradil Gavin Harrison. Nic proti Mikovi, ale od bubeníka jeho formátu člověk čeká více než jen několika „traktory“ opentlený bumčvacht. Harrisonova přidaná hodnota tkví v přesně pochopené náladě každé písně, pro kterou nachází přiléhavé bubenické vyjádření. I když by mohl, nijak na sebe nestrhává pozornost, tu a tam mu ujede nějaký break, jednou za čas v písni převezme otěže a zbylé duo jede podle něj (viz případ třetí skladby False Start, v jejímž prostředním rifu na chvíli otočí rytmus, aby se posléze vrátil do vyjetých kolejí).
A jak popsat muziku OSI nezasvěceným uším? Volná analogie je nabíledni: tak jako je Aghora jednou ze mnoha hudebních součástí Cynic, Metallica dílčím kousíčkem Dream Theater, to samé platí pro OSI a Fates Warning.

Neberte předchozí srovnání nijak smrtelně doslova, prostě vezměte čtvrtkovou šablonu s názvem „umírněnost“ a přiložte jí na podklad s názvem Fates Warning – vyleze vám její ořezaná, uklidněná verze OSI. Temnější písničky s aurou tajemna, u kterých lze relaxovat (sic!). OSI nikde ve své produkci netlačí na pilu – Moore spíše tiše pobrukuje než zpívá, jeho decentní elektronické ruchy jen dokreslují atmosféru; nejedná se o žádné glitchové šílenství nebo klasicistní preludia. Matheos nabídnutý prostor odmítá využít pro sólování, rovněž se drží zpátky a většinou se věnuje efektem podpořeným vybrnkávačkám. Harrisonův talent hravě předčí bigbíťáka Portnoye především ve variabilitě hraní (viz jeho najazzlé mazlení se soupravou v Terminal). Žádné hráčské vystavování se na odiv. Jenže něco chybí. Právě ona umírněnost působí mnohdy až chladně a pasážím, které prezentují kapelu ve velmi klidném duchu, schází více srdíčka. Proto ta bodová srážka.
Blood je dost nenápadné album. Pomyslný soundtrack k uplakanému listopadovému počasí, v němž vítr neurvale rve poslední listy ze stromů. Vzít si deštník by ovšem znamenalo zacpávat si uši před zvláštní tajuplností desky Blood.