„Nahrávka se nějakým způsobem stala klasickým dílem ještě předtím, než se z doom metalu stal významný žánr.“ Tato slova napsal kytarista Andrew Craighan do vinylového vydání alba Turn Loose the Swans náladotvůrců My Dying Bride, který se považuje za vrchol jejich hudebního snažení. Craighan uhodil hřebíček na hlavičku, doom metal vzkvétá. Momentálně není země, v níž by se nenalézala nějaká zajímavá skupina, jež by letitý zkázonosný žánr nepřekopávala k obrazu svému. Tradiční geografické rozdělení v něm ovšem bere zasvé. Anglie a Skandinávie hýbaly po doomovém porodu jeho kolébkou a přesto, že i nyní stále plodí nové spolky, epicentrum zmaru hledejme jinde - v bývalých oponentech studené války. Rusko nabízí spíše tradičnější, kovovější a funeralový pohled na žánr, zato v USA se čile mísí vše možné s nemožným. Black metal, noise, drone, ambient, krákorající voodoo ve funeraldoomovém hávu, nebo dnes tak populární stoner/doom.

Zmíněná stylová paleta sice nabízí množství možností, leč jejich provedení častokrát pokulhává. Prim hraje vizuální fetiš v podobě kostýmů, kapucí a hábitů. Hraje se v katakombách, nebo odsvěcených kostelech. Středověké pozlátko sice někdy dokáže umocnit ponurou atmosféru jak z Markety Lazarové, mnohdy jde ovšem jen o maskování hudební prázdnoty té či oné kapely. Příkladem budiž zmíněná stonerová verze doomu, která kromě rutinního omílání riffů raných Black Sabbath nenabízí zhola nic.

Pojďme k Pallbearer. O skupině se hodně mluví, své vykonal svou přízní vlivný Pitchfork, který však do kovových koutů nakoukává spíše namátkově než hloubkově. Jedno je nicméně jisté. Když před třemi lety vyšel debut Sorrow and Extinction, zněl jako okamžitá klasika. Kvartet totiž ctí kořeny, deska se částečně obrací až k létům sedmdesátým, ale muzikální gró hledejme spíše v první půli zlatých devadesátých. Pohřební melodika anglické školy je tu klíčovým elementem, jinými slovy, takhle se dnes už moc nehraje. Jenže Pallbearer nejsou ani stopadesátou sabbathovskou reinkarnací, ani ozvěnou doomové dominance Spojeného království. Z obou dekád si berou to, co potřebují, a jejich výsledný sound zní nakonec ještě jinak. Není jim cizí ani sludgeová valivost a výsledek se vzdáleně podobá zasněnému existenciálnímu parnímu válci Crowbar. Ale ani to není úplně přesné, neboť je tu ještě jeden rozhodující element, který metalické znění posouvá do úplně jiných dimenzí.

Klíčovou personou skupiny je kytarista a zpěvák v jedné osobě Brett Campbell. Jeho osobitý hlasový projev bývá přirovnáván k mladému Ozzy Osbournemu, nebo Geddymu Leeovi. O důvod víc, proč by se Pallbearer mohli líbit příznivcům starého dobrého hard rocku. Podobný přístup není úplně nezvyklý (vzpomeňme na britské Warning), ale Campbellův nahalovaný vokál přidává celkovému soundu autentický punc ozvěny dávných časů, které se čas od času vynoří jako málem zapomenutá vzpomínka.

Následník Foundations of Burden témata nastolená debutem rozvíjí dál. Zaprášený dřevní zvuk Sorrow and Extinction nahradila mocně valivá produkce, na níž už je mnohem více než dříve znát otisk 21. století. Evoluce zastihla skupinu i co se týče vlastní kompozice. Skladby se už netočí kolem hlavní melodické linky tak jako dříve, struktury se neustále proměňují, metamorfují jedna do druhé, využívají svých styčných bodů, aby se písně dostávaly do nečekaných směrů a neustále se vyvíjejí. Příkladem budiž mocný otvírák Worlds Apart. Z ústředního riffu kvartet plynule přechází jak po sinusoidě klimaxy a antiklimaxy v podobě tu akustického odlehčení, onde přitlačení na pilu až do brutálního finále, za nějž by se nemuseli stydět ani Crowbar. A také v textu této písně je nastíněn samotný hudební princip Pallbearer: „Without light - The dark encloses all (...) Without dark - The light burns out our eyes.“ Kapela dokáže mistrovsky vybalancovat obě světelná spektra tak, aby skladby nespadly do přeslazeného kýče ani se neutápěly v nudě zla bahenních riffů. Ano, melodie tu díky Campbellově hlasu hraje stále prim, ale i on dokáže navodit namísto laskavého gothic/doomového pohlazení skličující pocity - viz zřejmě nejtvrdší věc na desce Watcher in the Dark. Ta využívá rámcové kompozice; úvodní verze prvního nápadu nastoluje hmatatelný chlad a stísněnost jak v ledničce, pokračuje se přes vypjatý refrén a následné teskné pinkfloydovské kytarové sólo až k samotnému závěru, v němž se opět vracíme v infarktovém vrcholu k prvnímu riffu opentleného gradací druhé kytary. Nutno také vyzdvihnout zboosterovanou a na žánr nezvykle vytaženou basu Josepha D. Rowlanda, který dokazuje, že jeho nástroj není v pomalochodném stylu určen jen na trhání střev, ale je s kytarami na stejné (vůdčí) pozici. V podstatě lze říci, že obsazení je plnohodnotné a žádný instrument nehraje druhé housle: Devin Holt sází do hlubin tvrdá kila, na jejichž základech stojí ve vyšších tóninách rytmická Campbellova kytara. Basa zase dostává prostor v psychedelicky rozplizlých oparech a třeba v takové Watcher in the Dark se dočkáme i jejího sóla.

Je tu ještě jedna věc. Neznám jinou doomovou skupinu, která by koncertovala tak hodně jako Arkansasští. Od doby vydání druhé desky k letošnímu 31. květnu jsem napočítal celkem 106 vystoupení. A to před sebou mají japonské a australské turné. Úctyhodné. Snad jim úspěch nezaslepí oči, nezacpe uši a Pallbearer zůstanou sami sebou.