Českou black/pagan/folk metalovou smečku Panychida sleduji již někdy od jejích prvních demáčů, přičemž samozřejmě mi nemohly unikat ani vynikající desky personálně spřízněných Oblomov a rovněž Mallephyr. Osobně jsem je vždy považoval za jednu z nejlepších tuzemských kapel, která si kvalitu zachovává i v dobách, kdy se mnohé další buď rozpadly, nebo za svými minulými počiny notně zaostávají. Bez uzardění pak přiznávám, že mým nejoblíbenějším dosavadním albem zůstává dvojka Měsíc, les, bílý sníh, na které dle mého pánové uklohnili parádní mix paganu a tehdy pomalu doznívající vlny zájmu o folk metal, jež jen pár let před nimi v mainstreamu znovu odstartovali švýcarští Eluveitie (i když zrovna Panychida vždy odkazovala na úplně jiné spolky).

Ačkoliv k minulému počinu A Grief for an Idol z roku 2013 bych pár výtek našel, přesto ho i nadále považuji za desku, která má v rámci české scény jasné místo - o nesporných kvalitách materiálu naprosto není pochyb. Proto jsem s nadějemi upínal zraky k novému počinu Haereticalia - The Night Battles, který, jak jsem ze střípků a pomaličku teasovaných skladeb pochopil, se zase míní vydat trošku odlišným směrem, prozkoumat v rámci Panychidy dosud neprobádané končiny, k čemuž pochopitelně přispěla i celková koncepce alba. Ta prostřednictvím voiceoverů vypraví o kultu čarodějnictví na našem území z pohledu (mimochodem vynikající a dnes již klasické) knihy Carlo Ginzburga o (možná existujícím, možná neexistujícím) kultu čarodějníků a čarodějnic, kteří byli tehdejší inkvizicí označováni jako Benandanti (o těch se mezi lidem věřilo, že na sebe mohou brát rozličné podoby).

A v tomto předpokladu jsem se nemýlil, protože oproti dřívějším folkmetalovým kompozicím mne na první dobrou hned úvodní Procession of the Dead překvapila mnohem větším příklonem nejen k melodickému black metalu a žánru heavy jako takovému, ale vlivem kytar i k melo doomu severského střihu, což, vzhledem k tomu, že s Honzou Vaňkem oba v posledních týdnech vydatně posloucháme novou Katatonii, není zase až takové překvapení – očividně si pánové z tohoto žánru v sobě něco nesou. Navíc zpěvné melodie a výborné basové party Taliče, který se dokázal suprově odvázat, mi do celkové mozaiky rozhodně zapadají. Parádní šestiminutový opus uplyne jako voda na středověkém mlýnu (fajn, to bylo klišé) a my se dále noříme s takovou polo-instrumentálkou The Night Consumes the Light - oslavnou ódou na noční klid před bouří v podobě jízdy k čarodějnické sluji.

Ze středních temp tak nahrávku vysvobozuje až v pořadí čtvrtá epická blackmetalová vypalovačka Josafat s výborným low growlem a klávesovými aranžemi. Poprvé se rovněž do bicích pořádně opře posila v podobě blackmetalové bicí jistoty Sheafraidha a já mám radost. Ty pohanské vichry jednoduše Panychida stále umí, a kdyby tlak nerozmělnila občas až trošičku nadbytečnými mluvenými vsuvkami, které však pochopitelně v kontextu koncepčního alba dávají smysl, byla by to naprostá paráda. Rozhodně pobavila nenápadná přítomnost melodiky keltského songu The Gael, kterou našinec bude nejspíše znát jako nestárnoucí melodii z filmu Poslední Mohykán. Během těchto okamžiků mi vůbec nevadí ani absence dud, které v minulosti hrály ve tvorbě formace významnou roli, ale sledujíc sebranku po dlouhá léta, jejich snaha ponořit se do trochu jiných vod mne ani v nejmenším nešokuje. Přesto mi nejde si trošku povzdechnout nad snahou alba držet se především ve středních tempech, jakoby kapela pro samé stárnutí zapomněla na potřebnou dynamiku a zábavnost celé mozaiky, takže ačkoliv melodické vyhrávky proplétajících se kytar mne baví, přesto bych rád častěji slyšel tu rychlejší divočinu z Josafat.

Ze skladeb druhé poloviny alba musím vypíchnout především skvělou instrumentálku In Striacium, dále …for I Don´t Cause the Evil, která se tak trochu vrací ke kořenům Panychidy – tentokrát s nabouchaným zvukem ze studia KSV, který je, pravda, mírně přebasovaný, díky tomu však vynikne tentokrát dosti upozaděná pagan složka, kterou jsem na kapele vždycky tak miloval. Potěší rovněž skočnější The Livonian Werewolf s bubínky, ovšem místy trochu nešikovněji, jakoby zbytečně zastavovanou rytmikou. Ta střední tempa, chlapi, všude samá střední tempa, zatraceně (haha). Pak už nás čeká jen na rockovém základu postavená Perchtenlaufen, která samozřejmě kytarovou melodikou odkáže na Rvnning Wild (naše společné oblíbence) a je konec. Vlastně, málem bych zapomněl na dva živé bonusy, které Panychida nahrála na narozeninové show k příležitosti desetiletého výročí kapely v podobě nestárnoucího opusu magnum - božské Alatyri a Three Pillars.

Ať tak, či onak, Haereticalia - The Night Battles mne jako album opět překvapilo. Ve svém čarodějném kotli míchá staré známé black/heavymetalové přísady se špetkou poctivého melodického doomu, ovšem nebojí se jít ani rockovější cestou, kterou bych po minulých zářezech od kdysi relativně striktní kapely nečekal, kdybych tedy neuvažoval v kontextech - ovšem s postupem let a odrůstání jednotlivých hudebníků dávají safra dobrý smysl. Jo a ta střední tempa protentokrát odpouštím, především proto, že jsem byl jedním ze členů kapely ujištěn, že příště to bude zase svižnější jízda, takže tentokrát je to spíše o čarodějné pohodičce, která ze stran inkvizice ve středověku nebyla nic moc.

Inu, jak jsem napsal v roce 2014 „vážně jsem nečekal, že se folk/blackmetalová smečka PANYCHIDA postupem času stane jednou z mých vůbec nejoblíbenějších tvrdě rockových formací tuzemských luhů a hájů vůbec“ a za tím si pořád stojím. Kapela opět nahrála parádní album nejen v kontextu české scény a my bychom za každý další zářez měli být rádi. Navíc lze blahopřát i k nedávno proběhnuvšímu mexickému turné, které se očividně vydařilo, takže jenom doufám, že tyhle kluky z Plzně a okolí tohle řádění bude bavit ještě dlouho! A tak šlehám recenzentským vrbovým proutkem a hle, ono vertikální nekonečno.

PS: Ten front cover z dílny transylvánské ilustrátorky Luciany Nedeley  je naprosto parádní, ale to koneckonců vidíte sami.