Není podobné kapely jako Panzerballett. Neexistuje ani nic, co by se jí jen vzdáleně přibližovalo. Všichni velebí Tosina Abasiho jako novodobého Steva Vaie, o Janu Zehrfeldovi nikde ani řádka. Přitom přístup k polyrytmické muzice je v případě druze zmíněného německého kytaristy daleko komplexnější, promyšlenější a sahající dál do historie nejen jazzové, ale i populární hudby všeobecně. Není to jen tím, že Panzerballett jsou zaměřeni na germánský trh a dál za hranice své domoviny se nehrnou. Pro dnešní djentaře jsou příliš eklektičtí. Ne každý totiž dokáže vedle sebe vstřebat Ninu Hagen, AC/DC, Johna Coltrana nebo Franka Zappu, jejichž originály jsou překopané do zmeshuggovaného fusion/metalu s útočícím staccato saxofonem. Panzerballett dělají alba pro otevřeného posluchače, který se nebojí ničeho.

Někdy je mi Zehrfeldovy grupy až líto. Na jazzových festivalech posluchači uvyklí letitým jazzovým standardům valí bulvy, ale když se Panzerballett letos dostali na slovutný, do kožených kalhot oblečený Wacken, diváci vykřikovali: „Vy tady nemáte co dělat!“ Jan studoval jazzovou kytaru hned na 4 školách – ve Štýrském Hradci, Mnichově, Helsinkách a Los Angeles. Prošel si vším od tradičního pojetí stylu přes sedmdesátkové jazzrocky (např. Billy Cobham) až po Johna Scofielda. Přelom ovšem přišel, když se mu poprvé dostala do ruky nahrávka Chaosphere od Meshuggah. Rytmickou koncepcí Švédů se pak věnoval ve své diplomové práci. A tehdy se zrodil nápad, jak bude znít jeho nová kapela. „Vypadalo to následovně: Meshuggah jako táta, jazz obecně jako máma, Speciální defekty Fredrika Thordendala jako velký bratr, Tribal Tech a Naked City Johna Zorna jako tety,“ líčí Zehrfeld.

Debut Panzerballett zněl sice progresivně, ale na budoucí poměry kapely ještě tradičně. Zlom přišel se Starke Stücke, kde dostaly mnohem větší prostor covery známých písní od Růžového Pantera až po Wind of Change. Způsob převlekání originálů do znění Panzerballett nazývá Zehrfeld „crassification“ (tento terminus technicus raději nepřekládám). Aby se originálem hlavní mozek skupiny vůbec zabýval, musí splnit několik kritérií – třeba jak speciální a důvěrně známá skladba je. Pro Zehrfelda je také podstatné, jak by asi zněla, kdyby jí složil někdo jiný, třeba šílenec jako je Frank Zappa. Samotné vytváření nového aranžmá je pak navýsost vrcholná disciplína. Časté změny temp, jiná harmonie, jiný rytmický základ. To už je domov Panzerballett. Výsledek zní samozřejmě a sebejistě, ale třeba u Some Skunk Funk od Brecker Brothers skupině trvalo půl roku, než změnu z původního 4/4 rytmu nazkoušela do nového 5/4 rytmu.

Breaking Brain je v pořadí pátá deska mnichovského kvintetu. Od té předchozí, Tank Goodness, se zas tolik neliší. Forma ustálená, stejně jako sestava zehrfeldových spoluhráčů. Něco však praští přes uši. Ubylo humoru. Čím to? Připisuji to většímu počtu autorských skladeb samotného Zehrfelda. Na albu je méně ulítlých coververzí. Ale ty, co tam jsou, rozhodně stojí za srovnání. Například Mahna Mahna od Piera Umilianiho (původní hit zde) a jeho nová, drastická úprava (čas 27:09). Ano, píseň obstojí sama o sobě, ale po seznámení s originálem její tvar teprve dostane nový rozměr. Původní motiv je zpolyrytmizovaný, následuje řada zvratů, dekonstrukcí, citací (metallicovskýEnter Sandman), improvizovaných pasáží. Kvůli častým používáním pastišů bývají Panzerballett přirovnáváni k Mr. Bungle a není to daleko od pravdy. Ti ale také nejsou pro každého. 

Kromě několika zběsilostí (jako třeba psacím strojem inspirovaná Typewriter II) je ovšem Breaking Brain na poměry kapely klidnější. Zehrfeld se soustředí na to vystavět skladbu tradičněji, tzn. formou sloka-refrén, než aby jen sázel jeden rytmický zvrat za druhým a posluchače nutil brát si po poslechu alba prášky na uklidnění. Písně ale klamou tělem. Zdají se být na první ohledání rovnější, nicméně to pravé rytmické peklo skrývají uvnitř 4/4 rytmu. Zehrfedlovi se podařil husarský kousek, když se mu kvůli přetvoření Shunyai od legendárního Triloka Gurtu, povedlo dostat do studia samotného autora skladby. Desku uzavírá nové pojetí Pink Panther. Je to sice jiné, člověku uvyklému na gejzír panzerballettích nápadů ovšem musí přijít na mysl, jestli centrální figuře ansámblu nezačínají docházet nápady. Neměl by také dostat šanci i někdo jiný z kapely?

Breaking Brain rozhodně nepřekvapí tak vehementně jako předchůdci. Chybí nějaké zpestření – třeba zpívaná věc, jako byla na Tank Goodness povedená (I’ve Had) The Time of My Life z Hříšného tance. S odstupem času ale nelze hovořit o Breaking Brain jako o zklamání. Proč? Protože…

Není podobné kapely jako Panzerballett. Neexistuje ani nic, co by se jí jen vzdáleně přibližovalo.