Panzerballett se po rozpadu dlouholeté sestavy ocitli na scestí. Kam a s kým jít dál? Zejména odchod fenomenálního bicmena Sebastiana Lansera zabolel – na jeho pestré hře s rytmy bláznivě proměnlivá hudba Mnichovských stála a padala. Jenže jak ho nahradit? Principál Jan Zehrfeld nelenil a zangažoval současnou bubenickou progovou špičku - Virgil Donati, Marco Minnemann, Morgan Ågren, Gergo Borlai, Hannes Grossmann a Andy Lind. Zejména Donati se nabízel, Zehrfeld se netají obdivem k jeho hře a projektům, kterých se účastní. Navíc už samotný název sedmé desky Panzerballett odkazuje k jeho oblíbeným Planet X. Jejich hudba je však jenom jedním dílkem ze skládačky Zehrfeldových inspirací a album tak nelze brát jako pouhou poctu vytříbené technice zúčastněných muzikantů.

Když už jsem zmínil techniku, Panzerballett nikdy nehráli hudbu pro masy. I když Jan bral melodie všeobecně známé z popkulturního prostředí, zasadil je do dekonstruovaného, hudebně komplikovaného světa plného zvratů, polyrytmů a polyfonií. Extrémem v tomto ohledu byla předchozí deska X-Mas Death Jazz, což byla humorná kolekce zvráceně zmeshuggovaných vánočních popěvků a koled. Humoru obecně v extrémním metalu pšenka nekvete; zatím poslední počin Planet Z je tak v lecčems protipólem svého předchůdce. Je to zřejmé na první poslech – jde o těžko přístupnou nahrávku v mnoha pasážích plnou krkolomných disharmonií, na Panzerballett až nezvykle vážnou, což lze přisoudit tomu, že obsahuje tentokrát vlastní Zehrfeldovy kompozice nebo jím přearanžované věci a coverů je zde minimum. Jen pátá Walkürenritt je postavená na známé melodii od Richarda Wagnera – je ze všech písní nejkratší a svým vyzněním se vlastně do alba ani nehodí, je to spíš takový žertík na odlehčení.

Zbytek tak tvoří tvorbu Zehrfelda a dalších autorů, přičemž sám mozek kapely hovoří o tom, že jde v mnoha ohledech o jeho nejextrémnější nahrávku (zmínil to i na nedávném koncertu v Praze).

Hned první vál Prime Time je těžkým soustem i pro zaryté fandy kapely. Na úvod jedna z nejnepřístupnějších věcí na desce plná propletenců dvou kytar, saxofonu a basy. Zehrfeld na ní spolupracoval se španělskou skladatelkou moderní vážné hudby Nélidou Béjar, přetransformoval ji do svého pojetí jazz/metalu, výsledek zní neotřele, odvážně, byť avantgardně a na hraně srozumitelnosti. Na podobně tenký led se pouští i ve čtvrté No One is Flying The Plane, jejímž autorem je jakýsi Jeff Novotny. Dost možná nejšílenější věc, kterou kdy Panzerballett nahráli – rock in opposition se tu setkává s frenetickým big band (free) jazzem, kde výsledný kakofonický dojem umocňuje dechová sekce.

Na Planet Z jsou ale i typické baleťácké kousky, které patří k tomu nejlepšímu, co album nabízí. Třeba druhá Who The Jack is Migger?, kterou má na svědomí Martin Mayhofer. Ten mimochodem s Panzerballett nahrál album Hart Genossen…, ale hlavně je mozkem výtečných Schizofrantik (pomyslná srážka King Crimson a Meshuggah, jejich letošní placka je však hudebně už trochu jinde). Who The Jack jsou typičtí Panzerballett se vším všudy – nervní ságo se staccato zmeshuggovaným kytarovým motivem se zakousává do mozkových buněk a trhá a trhá, pak přijde uklidnění, funky rytmus, táhlé sólo jak vystřižené z jazzového klubu, jenže relax a pohodička nevydrží dlouho, song se zase láme do neurotičtějších poloh a končí se zase – jak jinak – s ústředním Meshuggah motivem. Podobně laděná je předposlední Coconut, kterou má na svědomí Janův kytarový žák Simon Backes. Opět tu dominuje saxofon (chybí jen v Urchin vs. Octopus), jenž chrlí své štěky do na setinu přesných mathprogových podkladů. Ságo vůbec mnohokrát přebírá vůdčí roli na úkor obou kytar, které však pro něj tvoří nervní podhoubí a rytmus neustále rozhazují. Alle meine Ädchen má na svědomí bubeník a skladatel Andy Lind – tahle skladba se objevila i na jeho letošní sólovce A Hundred Years (aspirant na desku roku!) – o co v ní jde? Zběsilý avant mix Planet X, Rona Jarzombeka a já nevím čeho ještě. Závěr obstarává SOS, jejíž ústřední motiv z morseovky si úplně říká o zmeshuggované zpracování. Temnější věc, kterou odlehčuje jen prostřední barová pasáž se saxofonovým sólem.

Planet Z je díky využití více skladatelů a jejich autorských přístupů nejpestřejší kolekcí Panzerballett. Pravda, neobsahuje tentokrát žádné zpěvy a třeba oproti takové „lehkonohé“ Starke Stücke je o dost náročnější na poslech. Naproti tomu je v ní stále co objevovat i po desítkách poslechů. Jan Zehrfeld dokazuje, že nestojí na místě a stále má co nabídnout.