Ke kapelám s dlouhodobou trvanlivostí je nutné přistupovat s určitou osobní posluchačskou historií. Hned na začátku vám řeknu tu svou: Paradise Lost jsem přestal poslouchat po albu Host, kdy se mi písně nebezpečně začaly slévat a skupina jako taková absentovala důvěryhodnost a své dřívější specifikum, které byste poznali i v šedi nekonečných komplexů pražských sídlišť. Ptal jsem se: co bude dál? Po dalších dost podobně znějících deskách (Believe in Nothing, Symbol of Life) se v tisku anoncuje přitvrzení a návrat do první poloviny devadesátých let, kdy se Paradise Lost kvalitativně vydali a pomáhali spolutvořit žánr, jehož popový odstín se dnes hřeje na výsluní zájmu médií a mainstreamové veřejnosti. Kvarteto desek Gothic, Shades of God, Icon, Draconian Times vytvořily cosi na způsob „jak na to“; základem písní budiž temněji laděný metal, středobodem je specifický a ihned

rozpoznatelný zpěvořev Nicka Holmese, mollové riffy jsou doplňovány tklivým „jakobysólováním“ pana Mackintoshe hraným ve vyšších tóninách. Na posledně uvedený atribut by si měli Angláni pořídit patent, vždyť i takoví Opeth těchto kytarových dvojlinek využívají. Měl by se také zmínit trvalý zájem o jejich hudbu především v Německu a Řecku – tam se bezesporu dá mluvit o statusu hvězd.
Ano, rok 2008 je dvacátým v kariéře Paradise Lost a loni vyšla jedenáctá deska In Requiem. Je třeba bilancovat? Jestliže mne předchozí zářez Paradise Lost (2005) překvapil, tak první poslechy In Requiem mne vpravdě šokovaly. Z reprobeden se totiž v samotném úvodu vyvalí mohutný sound, který má koule jako u bowlingu - první Never for the Damned je regulérní doom metal. Mainstreamově nakažlivá chytlavost a lehká zapamatovatelnost stejnojmenně pojmenované „desítky“ (Redshift musela vypadnout z dílny Linkin Park) je nahrazena zatěžkaností, valivostí a řezavými kytarami. Jistěže, stoprocentní návrat to není a ani být nemůže. Holmes sice stále připomíná procítěnější a jemnější verzi Jamese Hetfielda, ale po období, kdy byli Paradise Lost přirovnáváni k tvrdším Depeche Mode, je návrat k obhroublému řevu těžko myslitelný. Nutno také podotknout, že Holmes se za ta léta vyzpíval.
S tím i souvisí logický důsledek: kapela si prošla územím drsných počátků přes

nalezení „klasické“ tváře, poté si zaexperimentovala, vydala pár podobných alb a In Requiem je stručným souhrnem této cesty. Album tedy obsahuje každý element dosavadní historie, pravda, growlingu ani elektroniky se posluchač nedočká. Pilířem vždy byla, je a bude silná písnička a těch je zde požehnaně. Nejsilnějšími momenty desky jsou písně, které by se mohly vyjímat na klasickém Icon (Never for the Damned, Praised Lamented Shade, Requiem). Zároveň přetrvává element hitovosti; ve skladbě Unreachable přichází na mysl opět Linkin Park (podobný způsob přednesu, samply, kytarové plochy namísto vyhrávek), ale přesto zní In Requiem stále jako originál. Paradise Lost byli rozpoznatelní i v davu epigonů gothic metalu; vytvořili svůj sound, za který se nemusí stydět se vracet. Kdo tedy nostalgicky vzpomíná na dobu desek Icon a Draconian Times, nechť se In Requiem nebojí. Věřím,

že se kvintet na Brutal Assaultu nebude bát hrábnout do strun.