Dánská deathmetalová scéna, to jsou především Undergang a spřízněné kapely. O Hyperdontia budu ještě psát jindy, dnes si pomedituju nad aktuálním albem Phrenelith a k dalším se jistě dostaneme někdy v budoucnu.

Phrenelith mi udělali svou debutovou deskou Desolate Landscapes před pár lety velkou radost a myslím, že i globálně uspěli na právě tehdy se tvořící old school death metal scéně. Já si je každopádně k jejím průkopníkům a předním tvůrcům ihned zařadil. Po čtyřech letech přichází s pokračovatelem – druhou dlouhou deskou, jen o chlup nad půl hodiny dlouhou Chimérou.

Inspirace starým death metalem, zejména Incantation z éry Mortal Throne je zjevná a chvályhodná, navíc z téhle desky velice libě čpí síra blackmetalová. Otvírák Awakening Titans mě sice nijak nesmetl a popravdě je to asi nejhorší skladba. Přinejmenším se ale zvuk ukázal jako velice kvalitní, ačkoli musím připustit, že by se dalo vyrýpávat například nad zvukem bicích, jestli by nebylo lepší povolit tu či onu blanku, nebo naopak nepřidat na razanci, aby celek byl o něco dynamičtější. Ale parádní zaříkání ve druhé Chimaerian Offspring - Part I naznačilo plný potenciál Phrenelith a předešlu, že spolu s Part II, který celou desku uzavírá, je opravdovým vrcholem desky. Kdybych chtěl vybrat to nejlepší z letošního death metalu, a že to byla opravdu štědrá a krásná nabídka, tenhle výřez z Chimaera by k naprosté špičce patřil. Myslím si dokonce, že by mohl fungovat jako samostatné EP (spolu mají tyhle dvě skladby 12 minut). Bohužel, zbytek alba téhle excelentní kvality nedosahuje a intro Χίμαιρα (což je řecky Chimaira, kdo by to byl řekl) je už úplně navíc.

To podstatné jsou riffy, a těch najdeme na celé ploše desky přehršel. Z Phrenelith cítím tu správnou temnotu, kvůli které mi jejich pojetí death metalu konvenuje. Opět je potřeba říct, že ačkoli se nepřepisují dějiny, kdo vzývá rok 1992 jako nejlepší, který death metal potkal, ten snad nemůže být s Chimaera nespokojený.