Plebeian Grandstand netřeba dlouho představovat, tady na Marastu je sledujeme už od jejich první dlouhohrající desky How Hate is Hard to Define, vydaný v roce 2010. A že od tý doby ušli pořádnej kus cesty. Ze směsi chaotickýho hardcoru a sludge až ke zlo black metalu na zatím posledním zářezu False Highs, True Lows. No a novinka Rien Ne Suffit přeměnu v experimentální blackmetalovou úderku dokonává i po formální stránce, totiž přechodem k Debemur Morti, labelu pro blackmetalový fajnšmekry.

Touha cestovat se cení, ale čím víc cestuješ, tím větší šance, že šlápneš do hovna. U Plebeian Grandstand je vlastně až s podivem, jak dlouho se zvádli při všech těch proměnách exkrementům vyhejbat – teda až doteď. U Rien Ne Suffit mám totiž pocit, že si konečně šlápli. Ne že by rozmázli majestátní kabel, spíš takový pomenší hádě, ale stejně se chytlo do podrážky a smrdí.

A kde je teda přesně problém? Sypavý blackmetalový party přece pořád pouštěj zlo, a i když se neobjevuje novej kontinent, je to v cajku. Problém je, že se Plebejci pokoušej o dekonstrukci žánru pomocí všemožnejch industriálních vsuvek, a moc jim to nejde, spíš se jim písničky pod rukama sypou jak domečky z karet. Některý pokusy ještě docela ujdou (viz otvírák Masse Critique), ale většinou je to v lepším případě nudný, v horším případě skoro až směšný. Střídaj se dvě hlavní strategie – buďto rozsekat rytmus a nad to pustit sirénu (to funguje o něco lépe), nebo přepálit dvojšlapku a nad to pustit sirénu (to je tragédie, jako třeba v Tropisme). V obou případech mám pocit, že dekonstrukce je cíl a ne prostředek, nosný nápady v hlukovejch intermezzech totiž většinou absentujou.

Celkový hodnocení je tak trochu oříšek – na jednu stranu tu pouštěj hrůzu kvalitní blackmetalový sypačky načichlý hardcorem, na druhou stranu jsou zbytečně rozmělněný industriální vatou, která má sklon posluchače aktivně obtěžovat. Takže to necháme někde napůl.