Stephan Lockhart je jméno, které, doufám, nemusím nikomu představovat. Říct, že je architektem úspěchu islandského black metalu minulé dekády není nikterak přemrštěné a pro mě osobně je deska Tabernaculum jeho projektu Rebirth of Nefast to nejlepší z Islandu. Právě on je podepsaný pod zvukem Prison of Mirrors a je to taky důvod, proč jsem bez přemýšlení a bez poslechu album kupoval, když navíc bylo zaštítěno jeho vlastním vydavatelstvím Oration.

A právě tak se přede mne dostalo album, které je chodícím (resp. točícím se) klišé. Takhle nějak vypadá zhmotnění všech představ o tom, jak by BM album mělo vypadat. Začíná to už obalem: Khaos Diktator Design udělali obraz opravdu kvalitní, jak je u nich zvykem (všimněte si například propracovanosti plamenů svící), a zároveň plný atmosféry. Trošku předběhnu, když řeknu, že si nepamatuju v black metalu obal tak moc adekvátní hudebnímu obsahu. Tohle dílo je trve a kvlt tak moc, jak to jenom jde.

Zbývá v tak rigidním konceptu konceptu vůbec nějaké místo pro autorský přínos?

Jsem rozpolcený a klidně přiznám, že tenhle recenzentský porod ze mě lezl snad čtrnáct dní, než jsem si myšlenky jakž takž uspořádal a byl schopný vypotit nějaký sumární verdikt. Na jednu stranu, zvuk je opravdu vynikající, pokud máte pochopení pro death/black islandsko/francouzského střihu. Metaforicky bych řekl, že jako černá díra má gravitaci, že nepustí žádné výšky, žádný záblesk světla a všechno je nekompromisně utopené. Což je dobře. Hudba ve mně rezonuje a poslouchám-li album celé, nemůžu si pomoct a postupně mě do sebe naprosto vtáhne. Má na to ostatně víc než dostatečnou plochu přes padesát minut. Druhou silnou stranou materiálu je vokál ve stylu Demoncy. Ďábelský skřehot má opravdu moc evokovat atmosféru vražedného rituálu resp. vtisknout klišé na obálce autenticitu.

Pokud ale poslouchám riffy, hledám záchytné momenty v rozsáhlých kompozicích, uvědomuji si, že je to až přehnaně náročné. Soustředit se takhle intenzivně stěží stojí za těch pár zahuhlaných riffů. Hudební výkon jakoby musel ustoupit atmosféře. Aby se ale dokázala ve vašem nitru neblaze rozhořet černým plamenem, potřebuje k tomu nepřiměřeně mnoho času a pozornosti z vaší strany.

Letos bych nenašel desku, kterou jsem poslouchal tolikrát, jako právě De Ritualibus… a přesto si pořád nejsem jistý, jestli se čas, který jsem albu věnoval, nakonec zúročil. Tíseň, kterou jsem zprvu cítil jen kdesi v pozadí, jako potenciál, se čím dál víc zhmotňuje a nejednou jsem se přistihl, že mě poslech Prison of Mirrors skutečně tíží. Tak by to asi mělo být. Prison of Mirrors se daří invokovat zlo. A je to na každém posluchači, jestli se bude (zdánlivě?) průměrnou nahrávkou zabývat tak dlouho, až začne působit.

Projdeme-li písně jednotlivě, to zajímavější se započne od druhé Blaze of the Ecstatic Liturgy a nejvíc doporučím třetí Sigils for the Ritual Exhumation, ve které jsou nejsilnější a zároveň nejzlobivější momenty. A především, je asi nejpestřejší. Je nad (černé) slunce jasné, že závěrečná Ascending Through the Majesty of the Dark Towers je příliš dlouhá a nudná, navíc se v ní na albu potřetí a nesmyslně používá jako outro gregoriánský chorál. Kdyby si alespoň tohle natahování Prison of Mirrors odpustili, mohlo album mít alespoň trošku přijatelnější švih.

Musím přiznat, že jsem tomuhle albu věnoval až příliš poslechů a uctívání zla mi nalezlo do uší natolik, že jej prostě nemůžu hodnotit nepříznivě. Jde o jedno z nejtemnějších alb letošního roku. Je jeho sevřenost a monotónnost jenom nuda, a nedostatek invence, nebo soustředění a zahuštění atmosféry až k nepříjemné autenticitě atmosféry prořezávání krku lidských obětí strašlivých podzemních rituálů? Obojí je pravda.

Pro DReSaSA (super akronym) platí víc než pro jiný alba, že mu musíte jít naproti. Přistoupit na jeho hru. Pokud vám ale připadá dětinská, hloupá nebo ohraná, nemyslím, že by Vám mohlo něco dát. Pokud mu půjdete naproti, užijete si mimořádné chvíle.