9 let od obnovení sestavy, 24 let od poslední studiovky a 30 let od debutu, vyšla na Valentýna comebacková deska jedinečných progresivních metalistů z Kalifornie – Psychotic Waltz.

O nové desce se začalo spekulovat, myslím, už někdy před 2-3 lety, ale věci se skutečně hnuly až minulý rok a dvě ochutnávky dokonce zazněly na podzimním miniturné po Německu. Navnadily a uklidnily, že tady se rozhodně nebude jednat o žádný stylový veletoč. Otázka spíš tedy byla – nakolik se Psychotic Waltz dokáží přiblížit starým deskám a bude to pořád chytat za srdíčko?

The God-Shaped Void se rozjíždí docela zvolna, ti „správní“ PW se začínají projevovat především v druhé polovině desky, kdy z brejků a vzletných, klenutých sól naskakuje husí kůže (jak to má být!). Kapela si dala na všem extrémně záležet – obal desky (správně) opět nechala na starost dvornímu grafikovi Travisu Smithovi, ale zvuk si nechali udělat u mistra Jense Bogrena. A byl to skvělý tah, protože právě zvuk je v tomto případě tím posledním dílem skládačky, který starým deskám (nakolik jsou kultovní), prostě chyběl. Na druhou stranu, mně to vlastně nikdy nevadilo.

Novinka po většinu času nikam nespěchá, nenajdete tu žádné kvapíkové záležitosti, o tom ostatně PW taky nikdy nebyli, i když se ani pořádně zrychlit se nebáli. Jejich doménou vždy byl silný, naléhavý Devonův hlas, změny temp, gradující rytmika, éterická, mrazivě krásná kytarová sóla, brutální riffy (v rámci prog/power stylu), nevšední stavba kompozic, užívání netradiční flétny (zde rovnou ve třech skladbách, což je více než jakékoliv předchozí desce) a psychedelická atmosféra dotvářená decentními klávesovými party. Všechny skladby nové desky se tohoto konceptu drží, ale najdou se zde i nové přístupy - více jsou používány chóry a symfonické prvky, jako třeba hned v otvíráku Devils and Angels nebo The Fallen, čímž činí podklad nadýchanějším a vzletnějším. Protipólem jsou pak „klasické“ úderné pasáže, kdy zejména Norman dokáže tepat čínu jak kladivo pekelnou kovadlinu.

Jediná skladba, přes kterou jsem se doposud úplně nepřenesl, je hned druhá Stranded, která by klidně mohla vyjít pod hlavičkou Dream Theater. Samozřejmě až na to, že LaBrie by tyto party nikdy takhle nedokázal zazpívat – jak Devon šplhá hlasem vzhůru v doprovodu kytary, a kytara kopíruje zpěv? Každý milovník vysokých tónů a kytarového sólování musí zaplesat. Pořádný spád deska dostává od třetí Back to Black, která začíná prostým rytmem, razantním riffem a pozvolnou zpěvovou linkou… než dojde na refrén, kdy Devon konečně poprvé přitlačí a kytary se v sólech do sebe pořádně zakousnou.

Následuje první z vrcholů desky - All the Bad Men – ihned po prvním nástupu sóla jsem byl doma. Skvělá, úžasná, přenádherná skladba. Wardova basa kterou jsem doposud opomíjel pumpuje adrenalin do krve, Devon čaruje (poprvé využívá i efekt), Normanův perlík opět úřaduje, kytary po sobě pálí. Od 2:18 jdu na půl minuty do kolen, opět mi naskakuje husí kůže. Tohle za to čekání stálo!

A plynule se přechází do ploužáku, jaký umí napsat jenom PW - The Fallen. Na rozdíl od Stranded má zcela jinou atmosféru, Devon nejde tak vysoko, ale je daleko intenzivnější v podání. Živě to bude tutovka jako třeba podobně temná Locust. V rozvláčnějším duchu pokračuje i další klipovka While the Spiders Spin, v podstatě takový lyrický cajdáček, ve kterém ale do duše vypálí znamení další kytarová sóla a závěr, který je právě tak nečekaný (klasický!), jako jedinečný. Pull the String po delší době ozvláštňuje Devon jednak opětovným využitím příčné flétny, ale pobavilo zejména takřka deathmetalové „uhhh“. Break do závěrečné groovové pasáže a další hrst sól je již samozřejmostí.

Už teď jsem s deskou maximálně spokojen, a nevadí tomu ani další přibrzdění s Demystified. Výsadní slovo tady mají akustická kytara a flétna a přitom to v žádném případě není nějaký „kotlíkářský“ song. Nádherná, intenzivní skladba, živě nicméně těžko interpretovatelná – Devon nemůže zpívat a hrát současně. V podobném duchu se nese i závěrečná, příjemně uklidňující In The Silence, s výraznou akusticko-rockovou kytarou.

Ale! Deska má dvě odlišná vydání – standardní verze má 10 skladeb, zatímco vinylová edice a CD Mediabook o jednu navíc - Season of the Swarm. Přijde mi poměrně zajímavé, že PW zvolili zrovna tuto skladbu jako bonusovou, je totiž skvělá a tvoří daleko příjemnější přechod před druhým vyvrcholením. Myslím, že takto intenzivní využití kláves/samplů bylo snad jenom v Mindsong (a Sleeping Dogs, samozřejmě). I díky tomu mi přijde přechod do předposlední Sisters of the Dawn jaksi přirozenější. Depresivní lyrika, melancholický, přitom nervy napínající rytmus, beznaděj podávaná na zlatém podnose. ("What have we created here? / Asylum of hate and fear / Alone on a Godless sphere / Cry of the mutineer / A Satanic balladeer / Can we get out of here.") V současné situaci je tohle více než trefné. Možná právě proto je jako poslední zařazena výše zmíněná In The Silence, aby se deprese naředila.

Ano, samotná lyrika je extra kapitolou. Devon nikdy nepsal přímočaré, jednoduché texty (ani v době s Deadsoul Tribe). The God-Shaped Void tuto tradici ale dost zásadním způsobem pohřbívá (vlastně opět trochu zklamání?). Poprvé je deska tvořena texty, které povětšinou prostě mají silný zapamatovatelný refrén, kolem kterého je vystavěn zbytek skladby. Ubylo vzletných přirovnání a zejména symboliky. Je to docela škoda, protože právě netradičnost, povětšinou i nerýmovatelnost, mystika a nejednoznačnost v jejich interpretaci byla tou další, jedinečnou, ingrediencí téhle kapely. Na druhou stranu – výše je citace jen jedné skladby a doporučuji samozřejmě ke čtení a zamyšlení i zbytek.

Jakožto těžký worshiper jsem samozřejmě v mnoha ohledech nekritický, nicméně ať to beru z jakékoliv strany (a proto jsem si nechal recenzi opět trochu uzrát v hlavě), tenhle návrat se nesmírně podařil! Jsou zde sice určité kompromisy a úlitbičky moderní době, ale v zásadě se dá recenze shrnout do konstatování: ano, toto jsou klasičtí Psychotic Waltz.

Zatímco dinosauři progresivního metalu se motají v kruzích (Queensryche), vyschla jim studna s nápady a musí oprašovat staré desky (Dream Theater), případně o nich není slyšet, jelikož se jednotliví aktéři více věnují sólo aktivitám a bočním projektům (Symphony X, Fates Warning), Psychotic Waltz s touhle deskou potvrdili, jak neprávem doposud byli přehlíženi. The God-Shaped Void snese srovnání s nejsilnějšími deskami „konkurentů“. Sice ubrali ze své „divnosti“, přidali více důrazu na písničkovost, ale duši nezaprodali. Tohle je jejich nový start, nový pokus, nová šance konečně se prosadit mezi elitu. 

Srovnání s předchozími studiovkami nepovažuji úplně za důležité, ale pro pořádek od debutu: 10, 9.5, 9.5, 10 a aktuálně tady 9.0. Kdo bude chtít, může ubrat maximálně 1.5 bodu u každé desky, ale víc ne!