Purnama je na naší scéně jedna z nejagilnějších a svou prezentací zároveň nejrozporuplnějších kapel, která na sebe nabalila základnu i silně oddaných fans ochotných za své heroes (pardon, válečníky) bojovat. Purnamě už před rokem vyšla druhá deska, která u nás de facto sklidila samá pozitiva. Zaslouženě?

Když si do ruky vezmu vydání, jo, balíček vypadá pěkně. Když projedu stránky, kapela je aktivní, ale krapet to přehání v bombastičnosti svých příspěvků, které apelují na pospolitost a bojového ducha, takže buď vás zarazí nabubřelostí, podílem patetičnosti nebo si vzpomenete na příspěvky plné vykalkulovaného poselství od hnutí jednoho nejmenovaného Slováka. Ale pryč od toho, mám hodnotit album.

Když si Flame of Rebellion pustíte, po mystickém intru se spustí blackened death s epickým nádechem. I bez předchozího průzkumu vás napadne jedna velmi úspěšná polská kapela, ale říkám si, dělali to Behemoth někdy až takhle průhledně okatě? Behemoth (viz třeba Phoenix), pokud je zde mám použít za vzor, měli hudbu vždy primárně postavenou na kytarových aranžích a snad nikdy jsem u poslechu neměl pocit vakua. Ačkoli v následných písních Purnamy vás epický nádech oblaží několikanásobně víc než na začátku, nemůžu s naprostým přesvědčením říct, že by deska, snad vyjma Light in the Void, která mi pro svou naivitu a romantičnost do plamenů vzbouřenectví vůbec nezapadá, zněla lacině. Tahle načančanost a bombastičnost může působit přespříliš teatrálně, povrchně a album provází tu více tu méně, ale kytarové riffy jsou tu na několika místech dobré (Prometheus).

Jenže hrát mocný blackened death chce víc než image a temné texty. Musí být temná i hudba, a ta tu, když to vezmu na nejzářivěji špatném příkladu skladby Light in the Void, ještě působí dětsky jalově, kýčovitě a amatérsky, slovy klasika nevyzrále. V Purnama tak prozatím vítězí nakoukaná póza než to, co by jí přetlakem samovolně vylézalo z pórů. Vně muziky mi totiž chybí ten skutečně silně planoucí plamen rebelie a neuhasitelný vnitřní vztek, jak tomu kdysi bylo  u Nergala , takže Purnama pak zní moc „hodně“, což mi s blackened deathem jednak nejde dohromady a jednak tím při poslechu vyvstává pocit určité prázdnoty, kterou Purnama zaplňuje hymnismy.

A ještě jsem nezmínil jeden zásadní fakt. Hrát tento typ majestátní muziky bezvýhradně potřebuje silného bubeníka. Na celé desce postrádám pořádný koberec, extrémní blast, nebo masivní break probarvený efektovými činely (splashe, belly… tady se musí odkoukávat od Inferna, Marthuse nebo Barkera z dob Cradle/Dimmu), které by Flame of Rebellion nakoply dopředu a dodaly jí šťávu. Jenže bubny na desce až na jeden moment v Dark Flames prostě hrají jen obyčejný doprovod (třetí Rebellion tím vyloženě trpí), takže namísto ohromné Sauronovy armády, která přišla decimovat, se tu dočkáme rozcvičky sedláků s cepy před žněmi.

Aby vás Purnama epickým blackened deathem posadila na zadek, k tomu ji zatím chybí uvěřitelná atmosféra, pořádná údernost a silnější promyšlenější riffy po celou stopáž nahrávky. Abych ale odhalil i druhou stranu temné síly, vhodnými ukazateli správného směru jsou Prometheus, Dark Flames nebo Phoenix, kde se Purnama prezentuje ucelenější a kompaktnější tvorbou. Tyto skladby ukazují, že ten plamen se v Purnamě teprve rozhořívá, než aby do dáli jasně plál a nenechal se sfouknout jakýmkoli okolním větříkem. Jinak ke stavbě písní výtky nemám, povedené jsou Jakubovy vokály i všechny jeho polohy, ale v momentální formě je tvorba kvartetu těžce průměrná. Chybí tu osobní vklad i hlubší myšlenka, která by snahu Purnamy vstylizovat se do Behe-univerza, pozvedla nad produkt, kde marketing převyšuje hodnotu.

Celkově vzato na mě Flame of Rebellion i přes vyřčená negativa ale nepůsobí vyloženě špatně. Z Purnamy lze vycítit potenciál (viz druhá půle alba) a velkou snahu se posunovat a investovat do sebe. Zvukově je nahrávka v pohodě, i když si nemyslím, že by tohoto výsledku Dan Friml u sebe ve studiu bez cesty do Švédska za Andym LaRoque nedosáhl, a hudebně jde spíš o věc vkusu. A ten jsem ze svého úhlu pohledu schopen eliminovat, takže druhá deska Purnamy se aktuálně dá shrnout do jména Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic.