Zvyk začínat článek krátkým představením starší tvorby kapely patří mezi ty smysluplnější konvence recenzí. Já si zde dovolím tento obyčej převrátit a ve výsledku použít vydání nového alba Pyramids spíše jako motivace k sepsání jakéhosi profilu kapely. Důvod je jednoduchý: zatímco z téměř veškeré předchozí tvorby Pyramids, potažmo jejich protagonisty R. Lorena jsem nadšen, letošní A Northern Meadow prakticky nejsem schopen doposlouchat. Navíc o ní zatím skoro nikdo v Čechách nepsal.

Zásadním krokem pro zvuk alba je plnohodnotné angažování dvou hvězd, Colina Marstona (Krallice, Dysrhythmia, Byla, Behold… The Arctopus, Gorguts ad.) a Vindsvala, mozku Blut Aus Nord. Oba pánové mají samozřejmě velice svérázný, ale také, což je zde velice důležité, velice výrazný rukopis. Díky němu nezní nové album Pyramids jako Pyramids, ale jako Blut Aus Nord, případně jako Blut Aus Nord meets Krallice. Pyramids samozřejmě nemusí znít jako Pyramids a často tak ani nezní, zásadním problémem tu však je, že nemají znít jako průměrné album Blut Aus Nord. Nevýhodou průměrného alba Blut Aus Nord je, že se jich ročně objeví přibližně tolik, jako sousloví Blut Aus Nord v tomto odstavci. Ve výsledku jsou pak v posledních letech Blut Aus Nord, které bych klidně označil za nejdůležitější (vycházíme-li z rovnice inovace + vliv) blackovou kapelu od roku 2000, právě tak otravní. Kytary tak střídají pasáže Blut Aus Nord s pasážemi Krallice, bicí jedou Vindsvalovy trademarkové postupy ve Vindsvalově trademarkovém zvuku, zatímco Pyramids připomíná jen shoegazově zasněný hlas a okrajové doplňky. Pohromadě to drží spíš jen volně, atmosféra se ze tří fragmentárních výrazů skládá těžko a především, jede se v poklidných středních tempech, takže vždycky nesmírně dlouho, a skoro se tomu ani nechce věřit, ale je to tak, trvá, než se ta předlouhá, řekněme osmiminutová, písnička, která nebohého posluchače omrzí už, odhadem, ale abychom nepřeháněli, po třiceti vteřinách, někam - konečně - dostane.

Shrňme to: Na nové desce Pyramids upadli do pasti vlastního konceptu kolaborace a nevyhraněnosti. Jak tento koncept vznikal a jak se vyvíjel?

Vedoucí osobnost Pyramids R. Loren, vlastním jménem Rich Balling, za sebou má poměrně bizarní minulost. Z jeho první kapely The Pharmaceutical Bandits (polovina 90., údajně ska/punk) se vyvinuli zřejmě poměrně úspěšní RX Bandits, se kterými se Balling (trombón) dostal blíže k popu, ale také dále od vyhraněných škatulek. Z kapely poměrně rychle odešel, ale s některými jejími členy se setkal v The Sound of Animals Fighting, bizarním, lehce megalomanském projektu, jehož členové (jde o „superskupinu“) si hrají na zvířátka a na pódiu se strojí podle toho. Hudebně se tam poměrně divoce mísí pop, prog/tech a záměrná podivnost, volně by se dalo ukázat na The Mars Volta. Zvířátka fungují de facto současně s Pyramids, nepřekvapí tedy, že se dají celkem bez problémů poslouchat.

Historie Pyramids samotných začíná v roce 2008 debutem na Hydrahead. Zatímco se všichni rozplývali nad mixem shoegaze a BM v podání jistých Francouzů, Pyramids přišli s vlastní fúzí. V jejich zvuku jakoby z obou základních složek zůstala spíš idea než konkrétní postupy. Snad nejtypičtějším poznávacím znakem Pyramids je neměnná dvoukopáková palba (rytmika - často? vždycky? elektronická - je ovlivněná také digital hardcorem), jejíž primitivismus vede melodiku, která je většinou jen naznačená, nedopracovaná, jde o texturu, nikoli vyprávění. Snové shoegaze zvuky a extrémně potlačený, ale téměř všudypřítomný zpěv fungují víceméně rovnocenně s kytarami inspirovanými Blut Aus Nord, celkový lo-fi umocňuje liminální, hraniční a nestabilní povahu hudby. Skladby náhle začínají a náhle končí, vývoj se nedá sledovat a ve třech minutách na něj není čas.

Pro Pyramids je naprosto typické, že jejich vlastní album už doprovázelo album remixů, jehož stopáž původní album o pár minut přesahovala, od jmen jako James Plotkin, Toby Driver, Ted Parsons (svého času bubeník Swans, Prong, Godflesh, Jesu), ale také samotní Blut Aus Nord.

V sedmi letech mezi řadovými alby se u Pyramids dělo leccos. Principy kolaborace a remixu dotáhli na novou úroveň na Wvndrkmmr (2010), projekt vzniklý tak, že Loren poslal řadě interpretů na remix zvukové soubory, z nichž byl jinak poskládán nevydaný track Pyramids. Výsledkem je 52 tracků od 52 umělců na pěti kazetách, dávka, kterou vstřebávám dodnes. Od naprostých obskurností se pohybujeme až ke jménům jako Windy and Carl, This Will Destroy You, Mamiffer (Aaron Turner), Bass Communion (Steven Wilson). Highlightem celého díla je zběsilý industriální masakr od Burial Hexe.

http://www.small-doses.com/audio/PYRburialhex.mp3

Ani na ostatních nahrávkách nestojí Pyramids sami za sebe. Kolaboraci s Nadjou považuje řada lidí za jednu z nejpovedenějších věcí, na níž se Aidan Baker podílel, a co se týče Pyramids, může to být jejich nejkonzistentnější dílo. Do sebe tu fúzují blackmetalové tendence, pohledy obou skupin na shoegaze, jemný kytarový drone Nadji (jediná konstanta skladeb) a podivně optimistické synťáky Pyramids. Za zmínku ještě stojí, že první skladbu alba remixovali Ulver a Lustmord.

Spolupráci s neznámými Wraiths Pyramids jednoznačně táhnou - generický post-metal střídají meditativní, až ambientní pasáže připomínající sakrální náladu posledních Coil. S Horseback si vyzkoušeli zatím nejexperimentálnější polohu, měkký noise či zvukovou koláž, ovšem s podstatně menším fetišem pro autenticitu, než je v této oblasti obvyklé. Na desce s Horseback také vydali jeden ze dvou samostatných tracků v mezidobí, druhý vyšel na splitku s Mamiffer. R. Loren sestavil v roce 2010 dva projekty nesmyslných kolaborací, Sailors with Wax Wings a White Moth. První jmenovaný se tak trochu utopil v kytarách Colina Marstona a Aidana Bakera, ovšem minimálně číst si sestavu je pořád velká zábava. White Moth, silně inspirovaní digital hardcorem, dopadli i přes Marstonovu přítomnost výrazně lépe.

V Pyramids nemá cenu hledat génia v romantickém smyslu - jedinečný, konzistentní, artikulovaný hlas, jaký si vypracovala třeba řada Lorenových vzorů a/nebo spolupracovníků. Fascinující na Pyramids je jejich ochota kdykoli ustoupit do pozadí, kdykoli se vzdát vlastní identity, aby mohla vzniknout nová, kolaborativní, jejich schopnost rozkládat žánry na nejprimitivnější základní prvky, které jsou pak se vší vzniklou neumělostí vraženy do skladeb, ale také skládat desítky nesourodých vlivů dohromady. Snad jim to příště vyjde.