No konečně. Šestiletá pauza mezi vydáním řadových alb se mi zdá opravdu až příliš i v případě kapely, co jen málokdy zklame. Vlastně se jí to zatím nikdy nepovedlo, protože i letošní, dosti písničková řadovka vládne osobitým kouzlem. Hudbu QUEENS OF THE STONE AGE jsem vždy vnímal jako poněkud rozmazanou, byť většinou šlo o songy, které přes jistý nádech psychedelie obsahovaly tradiční boggie, bluesové a rock´n´rollové postupy, a tak se mi vždy velmi dobře poslouchaly. Onen prapodivný efekt, jako když dostanete obrovskou mechovou palicí pořádnou pecku do hlavy, zde vždy byl a nebyl s ním spojený žádný nepříjemný pocit, natož pak něco, co by vás ve výsledku bolelo. Naopak, songy Královen vždycky dokázaly vykouzlit na tváři úsměv. Jejich snový až surrealisticky pojatý ráz budiž zřejmě přičten množství halucinogenů, kterými byla od začátku opředena patnáctiletá existence souboru, druhdy postaveného na troskách kultovních kalifornských zhulenců KYUSS, kteří se pokoušeli se svým stoner rockem tnout do živého už v průběhu hudebně anarchistických devadesátých let.

Dnes je jasné, že to Josh Homme v hudbě dotáhl se svými Královnami mnohonásobně dál, než kterýkoli z jeho bývalých kumpánů. V jeho případě se totiž pojila cílevědomá povaha s pracovitostí a nekonfliktním komunikačním základem, rovněž však také s talentem na napsání patřičně uhrančivých songů, které vždy v hlavě vydržely zatraceně dlouho. Bez těch by to samozřejmě nešlo. Když sleduji na youtube kterýkoliv z dávných rozhovorů s KYUSS, je to právě Josh Homme, kdo působí dojmem toho rozumného, který odpovídá věcně a vážně na témata striktně hudební, zatímco jeho bývalý spoluhráči zaujímají pozice pochychtávajících se maníků, co v tourbusu přežívají jenom díky blbinám.

Přejděme tedy k dlouho očekávané novince. V porodních bolestech vznikající …Like Clockwork je deskou, která byla nazvána podle situace, která v průběhu její tvorby nikdy nenastala. Je tedy jasné, že to byl proces velmi komplikovaný. Nakonec však výsledek stojí za to a QUEENS OF THE STONE AGE přichází s nahrávkou, která se nejenže může pyšnit účastí slavných hudebníků jako Dave Grohl, nebo v několika skladbách vokálně hostující Elton John (není zde zas až tak nápadný), ale která hlavně mimo těchto pikantností nabízí mimořádné songy, jenž zní sice ještě o něco více „radio-friendly“, než tomu bylo v případě kteréhokoliv ze starších alb, ale navíc neztrácí ani po více posleších nic ze svého kouzla.

Jestliže za zcela zásadní nahrávku QUEENS OF THE STONE AGE považuji Songs for the Deaf, pak mám za to, že letošní …Like Clockwork by mohlo být jejich prodejním bestsellerem, jakýmsi jejich „černým“ albem. Soupiska totiž nezná skladbu, která by postrádala určitý hitový potenciál. Zároveň však nelze říct, že by se kapela nějak cíleně vzdala svojí dosavadní filosofie a popřela by vše, co do této doby stvořila. Stylově jde pořád o jejich typický, posluchačsky vděčný stoner rock, kde není nouze o tříminutové chytlavé kusy vycházející z rock´n´rollových základů. Ubylo pouze neidentifikovatelných zvukových mazanic a improvizačně zaměřených pasáží.

Úvodní Keep Your Eyes Peeled je přesně tím zmateně se potácejícím a velmi kostrbatým songem, na jaké jsme u nich byli doteď zvyklí. Překvapí jak svou zimničně roztěkanou atmosférou, tak vkusně zahuhlaným zvukem kytar. Není to song, který jede, ale právě v jeho outsidersky rozpačité stylizaci je jeho největší kouzlo. Připravuje totiž půdu pro ty velké hitovky. První z nich přichází hned vzápětí. I Sat By the Ocean je jedním z nejchytlavějších songů této kapely vůbec. Následuje The Vampire of Time and Memory, což je píseň reprezentující melancholičtější stránku Joshe Hommea a patří zde mezi nezanedbatelnou část balad. Jak samotný název napovídá, song pojednává o nevracených citových investicích. Její dojemný feeling k letošnímu albu zkrátka velmi sedne.

Album …Like Clockwork totiž vládne zrádnou atraktivitou a přívětivostí. Je vcelku sladké, jak by se zde dalo poznamenat, což záhy potvrdí další z velkých hitů If I Had a Tail. Tedy další přímočará rocková vypalovačka s žebříčkovými ambicemi. V porovnání s předchozím albem Era Vulgaris je novinka velmi přehledná, učesaná a zaměřená zejména na písně samotné, nikoliv na halucinační exhibice, či zatavení v bahně psycho-atmosféry.

Svižná a v terénu této nahrávky ojediněle důrazná vypalovačka má jméno My God is the Sun. Ta vešla ve známost několik týdnů před vydáním desky a stala se tak jejím flagboatem a neoficiální hymnou. Jde samo sebou znovu o song s nemalým hitovým potenciálem. Kapela, kterou spolu s Joshem tvoří kytarista Troy Van Leeuwen, baskytarista Michael Shuman a klávesák Dean Fertita (za bicími je dnes Jon Theodore - dříve THE MARS VOLTA; samotnou nahrávku však nabubnovali zejména Dave Grohl a Joey Castillo) v druhé půli nosiče otevře stavidla pro průtok melancholičtějších vod a Josh Homme několikrát překvapí svým hlasovým zlepšením. Další snová balada Kalopsia, nebo komorně pojatý titulní song mne tak zcela uzemňují. Jde o velmi sugestivní záležitosti. Absolutní vrchol pro mne však představuje skoro osmiminutová suita I Appear Missing, která nabídne vše, pro co mám QUEENS OF THE STONE AGE v oblibě – tedy silné a neposlouchatelné melodie, pokřivený náhled na zvuk s lehce psychedelickým zabarvením a svojská prezentace hudby, jenž je hodna vyšinuté barové kapely. Vyšinuté barové kapely, která však dnes (i přes svou originalitu) JEDE svoje nadnárodní hymny pro statisíce fanoušků a operuje v nejvyšších patrech rockového mainstreamu.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.