David Davidson je nezmar. Absolventovi Berklee College of Music je 36 let, se svými kmenovými Revocation nasázel už osm desek (nepočítám debutového předchůdce Cryptic Warning) a nevypadá to, že by měl v úmyslu přestat. Tentokrát si ale se svými kumpány Brettem Brambergerem a Ashem Pearsonem dali nezvykle dlouhou pauzu, The Outer Ones a Netherheaven od sebe dělí čtyři roky, což dosud představuje největší přestávku. Nutno dodat, že virtuos Davidson si mezitím odskočil do grungových Gargoyl, kde si v hájemství Alice in Chains odpočinul od metalové agrese, takže úplně nelenil. A taky jsme tu měli dvouletý průser s pandemií covidu, která ovlivnila plány kapel po celém světě. Teď jsou ale Revocation zpět!

Historii bandy a její hudební vývoj jsem shrnul v textu velebícím předchozí počin The Outer Ones, takže pojďme rovnou na novou placku. Jaká je? Temnější, surovější, deathmetalovější. Hoši zkrátka přitvrdili. Davidson a spol. jakoby dali vale košatějším hudebním hrátkám, které předváděli na albech od Deathless směrem k současnosti, na nichž se odklonili od předešlého primárně thrashového ataku, kterým z lidí chtěli vymlátit nebohou dušičku. Deathless, Great is Our Sin a The Outer Ones koketovaly s tradičním metalem 80. let, nechyběl ale ani prog, parádnická sóla jak od Jamese Murphyho nebo Chucka Schuldinera, melodičtější vokály a mnohdy až uvolněná atmosféra a space uskřípanost Voivod. To všechno je tatam. Už jenom pohled na přebal zaplněný lebkami a příšerami z podsvětí značí jasnou otočku kormidlem do teritoria smrt kovu.

A hned úvodní Diabolical Majesty to potvrzuje. Startuje se monstrózní podladěnou sypanicí s kytarovými dvojběhy jak od Morbid Angel, co to? Navíc i Davidsonův vokál jde tentokrát do hlubších growlingových poloh (samozřejmě jen co mu hlas dovoluje) a i celková produkce ztěžkla a potemněla. Ostatně kvůli přeleštěnému až synteticky sterilnímu zvuku byli Revocation dříve často pod palbou kritiky, Netherheaven je ale v tomto ohledu hutnější s pořádným „spodkem“, i když hlavní mozek kapely stále ukazuje, že „dělat nářez“ neznamená zanevřít na komplikovanější písňové struktury a harmonické propletence. Revocation totiž už pěknou řádku alb dokazují, že umí narvat do jednotlivých skladeb spoustu nápadů, zvratů nálad i temp a songy, které trvají i šest minut (což na thrash/death fakt není málo), díky tomu doslova žijí strhujícím hudebním příběhem.

Na osmém albu skupiny tomu není jinak. Ani nevím, kterou skladbu vypíchnout, protože všechny jsou výrazné (i tempově) a nezaměnitelné s ostatními - vždy v nich na sebe upozorní nějaký jedinečný nebo nevšední moment, riff, sólo, dílčí harmonie nebo bubenický fígl, díky nimž píseň vyčnívá a máte stále důvod se k ní vracet. Otvíráková Diabolical Majesty zdaleka není jen sypací vyhlazení z úvodu, celá střední pasáž s technickou vsuvkou a fantastickým sólem (jak jinak) dává té okolní palbě další rozměr. Davidson and company prostě nemyslí v úzkoprsém měřítku, ale v mnohem širší hudební perspektivě. Tak jako na předchozích zářezech i tady jsou ohromující, organicky znějící přechody ze žánru do žánru – třeba v Strange and Eternal se začne v technicky namakaném progu, volně se přejde do extraligové nadrbané thrashárny, nechybí ani epika Nevermore, ani polyrytmická namotaná meshuggárna. Tohle je super deluxe disciplína, to se prostě na žádné škole nenaučíte. Musíte mít zkrátka i „čuch“ na to, aby skladby žily a neutápěly se v nepřirozených krkolomnostech. Davidson to ostatně dokazuje na svých promakaných instrumentálkách – tady je to 9th Chasm a opět je to jízda (trochu mi připomíná podobně excelentní The Pentagram z poslední desky Sepultury). Z celého 45minutého kompletu bych snad jen vyhodil trochu tupější Godforsaken (kterou jinak zachraňuje ve druhé třetině melodičtější pasáž s klenutým sólem), ale jinak lautr nic.

Zkrátka a dobře, Revocation jedou dál nezadržitelně jako mašina. Davidsonův rukopis poznáte okamžitě, kapela se nepřiklání ani k dnes tak oblíbenému retro thrashi, ani nedjentuje, prostě umně smíchá vše, na co si v současném metalu vzpomenete, a přitom to nezní jako kočkopes. V tomhle ohledu si nevybavím skupinu, která by jim v tomhle ohledu mohla konkurovat. Tak v pondělí ve Vopici!