Co si budeme povídat, spojení různých odvětví doom metalu s asijskou tradiční hudbou se už dlouho za nějak novátorské považovat nedá, a to ani když zdroj té tradiční inspirace zúžím jen na Indonésii. V posledních dvou dekádách si s touhle kombinací hrál leckdo, ono se to zvláště u té psychedeličtější sludge/drone větve i tak nějak „samo“ nabízí. I konkrétně s gamelanem, souborem (nebo orchestrem) tradičních, indonéských bicích nástrojů (gongy, metalofony, xylofony aj.), které Rinuwat na své nahrávce využívají, pracovali Master Musicians of Bukkake už před 13 lety. A jakousi experimentálnější/méně tradiční (?) variantu indonéské hudby (nejen) s drone/doomem propojovali i Jávané Senyawa (na albu Sujud, možná i jinde?).

Dva členové Rinuwat také pocházejí z Jávy. Vokalistka a hráčka na gong Karina Utomo i bubeník, perkusionista a flétnista Rama Parwata už ale dlouho žijí v Austrálii, bas/kytarista, hráč na tuk (?), elektroniku a producent desky Mike Deslandes je Australan. První skladba Sewu začíná drone/doomově, ale po první minutě se rozezní gamelanové cinkání a Karina začne zaklínat hlasem á la posedlá pralesní šamanka (na hranici s extrémně metalovým vokálem, vzdáleněji i Diamandou Galás) a kytara už jen občas zavazbí. V Taring Emas se zvukem/y, atmosférou i postupy (noise zrnitost, vazbení, electro/industrial rytmika atd.) přibližují Nadja, možná i trochu The Body a novějším Cult of Luna.

V úvodu Arawa se pěkně psychedelicky zabrnká, trocha „pouštního“ feelingu a povedená hostovačka „indonéského Attily“ - Rully Shabara (Senyawa) – chroptění, sípání atd. Pak se skladba rozjede a až překvapivě hodně se začne podobat doom/death/sludge/post-metalovému hybridu starších Agrimonia a to včetně vokálu (náhoda? nemyslím si!), dojde dokonce i na sypačku. V Laknat Buni jsou dobré tribální bicí (chválím nazvučení) a Karina znovu překvapí, tentokrát příjemným čistým zpěvem. Částečně to připomíná (mj.) Big|Brave, ale projev Jávanky je méně exaltovaný než Robin Wattie a líbí se mi víc.

Suro a Niskala jsou skladby bez metalových prvků, zní řekněme „ritual ambientně“, resp. indonésky tradičně, cinkání na kovové perkuse, mantrický zpěv a v Suro jen lehounce droneující bas/kytara (?). V závěrečné Nagaloka upoutá flétna suling, klidnější brnkání s krátkými výbuchy pralesní, perkusivní divočiny a v druhé polovině opět dojde na metal blížící se Agrimonia.

Asi žádná skladba na Dua Naga není nějak originální, nebo zvlášť silná, ale i díky (relativní) výrazové a skladatelské variabilitě, rozumné stopáži, dobrému zvuku, různorodým vokálům a nástrojům deska nenudí a baví mě vlastně celá. U většiny skladeb mám pocit, že by se s nimi mělo/mohlo ještě trochu pracovat a rozvinout je a celkově by se kapela mohla trochu víc odvázat a možná se i pokusit objevit více vlastní výraz. Ale i tak jde o příjemné překvapení, na debut rozhodně slušné.

Pokud by někoho zajímaly další indonéské kapely, zkuste Karinin scene report.