Pro začátek by se slušelo v rychlosti nastínit hudební vývoj Rome. Jerome Reuter, mozek a srdce této lucemburské kapely, v roce 2006 vydává první dlouhohrající album Nera. Debut hudebně čerpá nejen z martialu, ale hojně využívá i filmových melodií a samplů, elektroniky, dark ambientu a „dark“ folku, do kterých Jerome svým charismatickým hlasem

spíše deklamuje, než zpívá. O rok později vychází Confessions d’Un Voleur d’Ames, jenž ještě více staví na atmosféře, která však už nebuduje napětí jako spíše smutek a melancholično. Tento přerod z martialu/dark folku je ještě patrnější na Masse Mench Material, dalším skvělém albu, kde více než co jiného vynikají impozantní kytarové vybrnkávačky, ovšem Jerome se stále nevzdává svých charakteristických hymnických podkresů. V té době se oficiálním členem skupiny stává jeho dlouholetý spoluhráč Patrick Damiani. Spolu dále změkčují sound a rok poté vydávají opět výborné Flowers from Exile (2009), na němž koketují se vším možným. I s flamengem. V jádru však deska zůstává tišší a klidnější, než bylo doposud pravidlem. Jaká je ta pátá?
Jerome Reuter musí mít dar přímo od Boha, protože vydat v pěti letech pět dlouhohrajících desek, být stále invenční, vyvíjet se a nevykrádat se, to nesvede jen tak nějaký neználek. Když připustíme, že je to možné, Jerome vytahuje další trumf z rukávu: některé své písně plynně zpívá ve čtyřech různých jazycích, a to anglicky, německy, španělsky či francouzsky. V praxi to často funguje tak, že písně mají třeba název v němčině či francouzštině a jsou zpívané anglicky, někdy je název anglický a jsou zpívané španělsky. Narodit se v Lucembursku je docela lingvistická výhoda.
Základním kamenem Nos Chants Perdus (Naše zapomenuté písně) je akustická kytara a Reuterův zastřený hlas. Ten už pouze nedeklamuje, jako v letech 2005 a 2006, ale vyloženě zpívá (La Commune, Sous la Dague…). Možná byl rozpoznatelnější a údernější právě při kněžském recitálu, ale že by byl špatný, to rozhodně ne, o tom nás přesvědčil. Reuter se totiž nikdy

nespokojí pouze s průměrným hudebním podkladem, a proto třeba La Commune by obstála i jako čistě instrumentální kus. Co je ovšem na celé desce nejzajímavější, je naprosto nenásilné spojení amerického folku s francouzským chansonem. Můžeme to výborně vidět hned na druhé Les Deracines, která končí jako vyložený chanson, čemuž zdařile napomáhá i skvěle zvládnutý vokální projev, kdy jinak výborná Jeromeho angličtina zní vyloženě jako francouzština se svými „ráčkovanými, hrdelními“ r. Do toho se kradou příměsi „severského“ folku, jež jsou slyšet spíše ve druhé polovině desky, a klávesové podklady… Málo toho není. Kytary už neznějí tak sytě, vše je totiž nahráno semiakusticky.
Nálada celé desky je melancholická až zasmušilá, a to snad nejvíce v celé diskografii (jeden příklad za všechny je L´Assassin umně pracující s tichem). Tam, kde se budovalo napětí či bylo odlehčeno mluveným projevem, je teď místo pouze pro akustickou kytaru, piano či akordeon, a to v přísně neveselém duchu. Od Rome jsem měl vždy nejradši jednoduché, smutné písně jako We Who Fell in Love with the Sea nebo The Joys of Steelth. Proto zastávám názor, že nejsilnější věci se nacházejí na jiných albech – snad s výjimkou Les Deracines či Chanson de Gestes. Celá deska je ovšem obrovsky kompaktní, vyvážená a dospělá, nemá jediné slabé místo. Svými texty a prolínáním jazyků dává Reuter svému evropanství nový smysl; tak, jak ho vnímá on, k čemuž se i často vyjadřuje v rozhovorech.
V kontextu celé diskografie vývoj zakončený na této desce není nijak násilný,

žádné razantní stylové skoky se nekonají, a přesto! I Reuterův styl je bohatý, čerpá z velkého množství zdrojů a ani nemusíme brát v potaz, že se jedná během pěti let o pátou desku. Kdo má takhle kvalitní kadenci? Do toho ta emocionální nálož smutného materiálu. Musíme tedy doufat, že zvěsti o Reuterově chatrném zdraví a celoroční pauze (spolu s odložením všech plánů na rok 2010) vezmou v prosinci za své… Byla by velká škoda, kdyby Reuter dál nepřekračoval nejen hudební, ale i vlastní hranice.