A po Apoptygmě zde máme další výlet do elektronických vod. Severská hudební scéna je silná snad ve všech žánrech, elektronika není výjimkou, kdo by neznal takové legendární Orbital. Jednou z těch mladších, ale obrovsky talentovaných a nadějných kapel jsou i Röyksopp (v češtině něco jako houba, pýchavka). Röyksopp udivovali skvělými melodiemi již na debutu Melody A.M., který mnozí (možná oprávněně) považují za vrchol jejich kariéry.

The Understanding se setkalo s celkem rozporuplným přijetím (ze strany hudebních publicistů), ale pořád na něm Röyksopp nechávají většinu konkurence míle za sebou. No a konečně se také dostávám k živáku Röyksopp’s Night Out, který by mohl být brán jako takové best offko, škoda jen, že pojato jako Epíčko, tudíž si toho zas až tolik neužijeme (i když na druhou stranu 40 minut je myslím dostačujících). Röyksopp si získávají stále více a více příznivců, vytvořili si svůj vlastní zvuk a styl, umě kombinují taneční hudbu s popovými melodiemi, umí i uklidnit, zintimnět, občas zavane i lehký retro vánek, aby se zas v pravou chvíli rozjelo do vyšších obrátek. Hlavně mají ohromný cit pro muziku, nic nezní nuceně a násilně, vše krásně zapadá a zní zcela přirozeně a hlavně velice příjemně.
Otvírák je pecka, která mi přirostla k srdci opravdu ohromně a strašně jsem se těšil na její živou podobu. Ovšem What Else is There? mě zklamala na celé čáře. Nejen trošku pozměněná struktura skladby, ale hlavně zpěv. To co jsem nejvíc obdivoval – procítěný a opravdu roztomilý vokál Karin (The Knife) je tu tam a holčina, která se vokálu ujala pro koncertní činnost opravdu skladbu z mého pohledu potopila. Nevím, je to možná tím, že jsem tak zvyklý na originál, který se mi líbil natolik, že nejsem schopný akceptovat takhle radikální změnu, ale nová pěvule je úplně jinde a to jak barvou hlasu, polohou, frázováním i citem, který byl z hlasu Karin jasně cítit a píseň v jejím podání zněla ohromně uvolněně a přirozeně. Only This Moment se od albové verze příliš neliší a nabízí spíš jemnější, zasněnější tvář Röyksopp. Příjemné melodie

synťáku, jemné, „komorní“ beaty, které opravdu tvoří jen jakýsi podklad, do toho příjemný (pro někoho možná moc teplý) vokál, kde občas atmošku dobarvuje i ženský hlas. Zato Remind Me je další hitovka, která mě nenechá chladným, rytmus je již výrazně „tanečnější“ a zkreslený vokál navozuje atmošku jakoby z jiného světa. Opět je tu k slyšení právě to, co mi na Röyksopp nejvíc imponuje – ohromná melodičnost, hitovost skladeb (a jistě i popovost), ale na druhou stranu nejsou melodie kdovíjak přecukrované (většinou...), kdovíjak podbízivé, spíš se jen tak mimochodem linou, nenavozují pocit, že se snaží být za každou cenu líbivé a kolikrát až intimní atmosférou mě úplně pohlcují. O tom, že se Röyskopp opravdu nikam neženou a není jejich cílem pálit své tucárny do teenegerovských opiček na diskotékách svědčí hned následující Sparks, která začíná klidným klavírkem a ženským zpěvem. Jo, rozjede se, ale opět ne do nějakých přehnaných slaďáren a zase nás Röyksopp utvrdí, že v jejich případě máme čest spíše s alternativněji pojatou elektronikou. Opakem jest tucavá hitovka par excellance Poor Leno (Istanbul Forever Take), ale ani tady, i přes opravdu taneční rytmiku, nepůsobí skladba nějak lacině či samoúčelně, no a gradující hutné klávesové plochy mě vždy dostanou do kolen. Paráda. V tanečnějším duchu pokračujeme i s Go Away, která opět klade důraz, krom přímočaré rytmiky, na hraní si se zvuky a tak můžeme krom ústředního motivu sledovat i dění v pozadí, a že se toho neděje málo. S majestátnou atmosférou (tuhle pecku úplně vidím na nějakém soundtracku...) se na nás valí předpředposlední zásek Alpha Male, opět se jedná o parádní, dobře napsanou skladbu a po melancho úvodu se opět rozjíždíme do Röyksoppácké hry zvuků, zajímavých beatů a opět nás pohlcuje jedinečná atmoška. Máme možnost si i odpočinout od zpěvu. Po povedené instrumentálce je na řadě náladou a vším diametrálně odlišná Go with the Flow. Zpěv, který u Röyksopp taky dvakrát k slyšení není a celá skladba mi přijde rockovější. Zajímavé oživení. No a to je vlastně konec, páč úplně poslední Teppefall je minutkové outro, které těch 40 minutek důstojně uzavře a můžeme si vychutnat i zasloužený potlesk.
Atmosféra živáku je docela standardní, lidi občas zatleskají, ale jinak by to člověk ani nepoznal (následná studiová úprava materiálu je velice pravděpodobná...). Až

na zklamání What Else is There? ovšem super materiál, který nabízí přehršel zajímavých momentů, hezkých melodií a jak klidné skladby, tak taneční vypalovačky. V mých očích Röyksopp jen potvrzují, že patří k tomu zajímavějšímu na elektronické scéně a dokázali si vytvořit svůj styl, svůj zvuk a jsou bezpečně identifikovatelní. A to se cení...