Psát zde na Marastu úvodníček o Blasphemerovi a jeho přínosu pro (nejen) black metal by bylo nošením pochodní do Fantoftu. Pro mě osobně je éra Mayhem (od Wolf’s Lair Abyss po Ordo ad Chao) s jeho účastí tou hudebně nejlepší, a dokonce i nenáviděné album Chimera se mi s odstupem let výrazně líbí. Jak pravil jeden moudrý muž „nejsou kapely, které nemám rád, jsou jen kapely, které neposlouchám.“ Nu, a protože aktuální tvorbu ať už Aura Noir nebo Vltimas neposlouchám, velice mě překvapil silně promovaný singl The Triumph (of Night & Fire) od mně neznámého projektu jménem Ruïm. Bez znalosti detailů a jména tvůrce jsem jej poctivě třikrát sjezdil a potkal se jako se starými přáteli s devadesátkovými hoblíky a lehce disonantním tremolem, rychlost, přesnost, přísnost. Jasný rukopis Blasphemera.

Album si složil a nahrál prakticky sám, pouze bicími přispěl César Vesvre (nar. 1996.) z francouzských Thagirion (což je mimochodem docela zajímavá kapela, která zatím vydala jedno EP se skvělým obalem, a bicí jsou na něm opravdu znamenité.) Nu a co Ruïm hrají? Dost nepřekvapivě: black metal. Jde o ryzí žánrovou desku, která navazuje nejen personálně, ale i zvukově na devadesátá léta. Ne ale na jejich první „trve“ půli, ale spíš na zralá a brilantní díla z jejich konce. Ne náhodou jsem v úvodu zmiňoval Chimeru, protože tomuto albu Mayhem se Ruïm zvukově blíží asi nejvíc. Není to žádná náhoda. Album je postavené na nápadech, které Blasphemer našel na nahrávce z doby, kdy působil v Mayhem. Milovníci Wolf Lair Abyss nebo Grand Declaration of War si na něm smlsnou. Je plné melodií, riffů a změn.

Základní dynamika, která jej žene vpřed a posluchače drží v napětí, je zajištěna poměrně prostými prostředky: střídáním nervózní atmosféry mírně disonantních tremol a (opět lehce disonantními) plochami temných a pomalých arpeggií. Nejrychlejší a „nejmetalovější“ je v pořadí druhá singlová The Triumph (of Night & Fire). Jejím protipólem je Ao Rio, která se obejde úplně bez bicích. Rámec jedné skladby zachová mnou zmíněné napětí v první skladbě Blood.Sacrifice.Enthronement, která je asi nejzajímavější a poskytne poměrně reprezentativní obrázek toho, co Ruïm na svém debutovém albu s přehledem rozehrávají. Celých 40 minut původní tvorby nastavenou laťku drží. Možná trochu do počtu je na albu remake skladby z Wolf’s Lair Abyss Fall of Seraphs. Její původní verze se mi zdá lepší, nový zvuk možná působí s ostřejšími kytarami sice moderně, leč vokál Proscriptora McGoverna z Absu její kvalitě nepřidává.

Vzhledem k tomu, že Black Royal Spiritism je pouze první částí chystané trilogie, ve které chce Blasphemer využít (všechny?) své nápady z doby Mayhem, mám trochu obavy, aby následující desky byly dost syté. Aktuální počin nicméně hodnotím navýsost kladně a připadá mi, že na pozdní devadesátky navazuje důstojně.

Bleskově ještě zmíním, že lyrickou inspirací bylo náboženství Umbanda: jihoamerické eklektické spojení monotheismu se šamanismem a kultem předků. Blasphemer akcentuje jeho temnou stranu, snad se dá zjednodušeně říct obdobu cesty levé ruky v klifotické magii. Zajímavě znějí party zpívané v portugalštině, ale jinak se musím přiznat, že jsem do hloubky ve studiu textů nešel.