Máte rádi krásnou přírodu vzdálenou od lidského bytí? Skotské pláně ovoněné dotekem čistoty matky přírody, ozářené zlatavými slunečními paprsky a v obzoru vašeho rozhledu mohutné, chladně vypadající skaliska končící kdesi u vodopádů, z nichž proudí třpytivě modrá voda dopadající na hladinu řinoucí se řeky zanášející život v sobě dál k dalším dobrodružstvím? A s deskami Saor to byl vždy stejný příběh, protože takové pocity jsem měl pokaždé, kdy jsem poslouchal muziku Andyho Marshalla a jeho vyznávání lásky skotskému kraji.

Na obou prvních počinech se Marshall prezentoval atmosférickým a originálně znějícím pagan/black metalem postaveným na hutném podkladu a velice výrazných folkových melodiích, posluchače zasahujících silou hromu. Už Roots platilo za kvalitní album, avšak to, co přišlo s Aurou, nelze slovy vyjádřit. Pozitivní pocity z jejího poslechu bych mohl vypisovat hodiny a popsat 20 stran bez jediného negativa. Prostě totální zaslepení, které se opakuje do dnešních dnů, ale nářky nádherně melancholických vichrů fléten uhánějící vpřed a závodící se samotným větrem mi zde přišly dechberoucí. Jako by jste skočili z útesu a v bok vodopádu padali nádhernou krajinou a nemysleli na to, co je pod vámi. Vodotrysk emocí vytvářející pocity mrazivosti.

Co Guardians? Vzestupný trend je ta tam. Proč o něm mluvím v minulém case? Nový albový počin ve výstupu do skotských výšin zní vyčerpaně. Že by Andy neunesl břímě na něj raketovým startem Saor kladené? Těžko říci, ale kvalita muziky tu je stažena do propasti k hranicím čistého průměru, jako by Andymu někdo ve výšlapu přivázal na kotník velký kámen, jenž jej stahuje ke dnu pochmurné budoucnosti.

Před zveřejnění streamu celého alba před jeho oficiálním vydáním na youtube mohl každý poslechnout první ochutnávku v podobě skladby The Declaration. Už zde bylo první znamení, že něco není úplně v pořádku. I tak jsem ale novince dával naděje, neboť se mi někdy stává, že se mi skladby z internetového poslechu nepozdávají, při spuštění alba mě však nakonec osloví a já se s ním sžiji. Nikoli však Guardians. To u mě napoprvé způsobilo pouze zmatek a snaha najít tu nějaké záchytné body a pozitivní prvky přinesla pouze zklamání, až jsem materiál nebyl schopen dál poslouchat.

Guardians však není albem, co vás vyděsí. Je to deska, která na vás bude působit snad ještě hůře, nijak. Snaha o dojemnou emotivnost tu končí pohřbená v umělém a natolik „tupém” zvuku, že o jakékoli čitelnosti nakonec ani nemůže být řeč. Sound svou nijakostí nicméně jde ruku v ruce i s absencí alespoň průměrných nápadů. Vše doráží vlezle a kýčovitě znějící smyčcové nástroje, které působí spíše nepříjemně, a nejednou mi při poslechu kolekce skladeb hlavou proletěla myšlenka, že i přes průměrnost metalového podkladu, který hraje jen a pouze druhé housle a doprovází folkové zoufalství pohřbívající naději na kvalitní pasáž, by písně bez folkových nástrojů zněly o poznání lépe, ačkoli by se jednalo jen o průměrný metal. Každá z pěti skladeb plyne jako ta předešlá, stejně mdle, nasládle a… nijak. Nelze čekat žádné záchytné body, žádný kvalitní riff, skvělé sólo nebo zajímavé bicí, jen nijakost a nudu s nesnesitelnou agonií z nasládlých housliček, kvůli nimž při každém poslechu bojuji, abych v půlce poslech nepřerušil.

Fakt marně se v obsahu Guardians snažím naleznout nějaký poklad. Maximálně snad Andyho zpěv zůstává nedotčen a obsahuje notnou dávku mnou hledané emotivnosti, leč není ani kdovíjak barvitý, ani nad nánosem nevšední nevkusnosti výrazný. Zmínit musím album uvádějící titulní věc Guardians, ta se ještě dá jakž takž poslouchat, a to platí i o následující The Declaration. Nejsou to kdovíjaké výtvory, ale posluchač tu ještě neprochází nesnesitelnými mukami a zoufalstvím dostavivším se v následujících minutách.

Andy se asi za každou cenu snažil překonat sám sebe a nahrát atmosferické album překypující čirou krásou skotské domoviny, jíž Marshall ctí, místo toho však svoji tvorbu pohřbil právě těmito „emocemi” a snahou o megalomanství. Nezvládnuté megalomanství. Materiál je totiž tvořen pěti 10-11minutovými skladbami, přičemž délka alba je absolutně neúnosná, protože dávat pozor přestanete zhruba u třetí kompozice.

Guardians je nápadově i kompozičně průměr, navíc je utopeno v produkci pohřbívající jak přirozenost, tak čitelnost, a to i přes všudypřítomnou čistotu hraničící s nepříjemnou umělostí. Pod průměr materiál ale stahují opravdu kýčovité folkové pasáže vytažené nad metalový základ. Oproti předchozí desce obrovské zklamání… „Andy Andy, takhle by to nešlo.”