Nebudu chodit kolem horké kaše. Sarkrista je typ kapely, která nijak nevybočuje, neoplývá kdovíjakou originalitou a nepřináší nic, čím si je široké spektrum lidí zapamatuje. Němci to podle mého úsudku ani nechtějí. Již od roku 2013 tito blackmetalisté vzdávají hold klasickému bm řezání. Přímočarou syrovou cestu zahájili debutovým materiálem The Acheronian Worship, který vyšel pod labelem Misanthropic Art Productions a sklidil na tomto poli nemalé úspěchy.

Proč? Sarkrista s debutem přecejen nabídla jisté kvality. A ty se, pokud máte rádi klasiku, ale klasiku na jisté úrovni, nedaly ignorovat. Jde o způsob provedení, kterým Němci zosobnili svoji vizi o hudbě. Žádný hlomoz z garáže, žádná odfláknutá amatérština, nebo přílišné pokukování do zlaté pokladnice žánru. Ne, kapela nepřinesla nic objevného, předem jste věděli, co bude každou minutu následovat, ale i tak je tu zřejmý vlastní vklad a žánrové cítění. Pak ještě nahráli tři splitka a EP. V podstatě všechny skladby na těchto nahrávkách poukazovaly na to, že v muzikantech něco je. To “něco” přišlo s deskou Summoners of the Serpents Wrath.

A i recenze bude stejně předvídatelná jako hudba samotná, a tak mi nezbývá než zopakovat již řečené. Summoners of the Serpents Wrath je ničím nevybočující album. Potěší všechny milovníky klasického raw, nebo old school, pokud chcete, black metalu. Vy, jenž hledáte progresi, vysoké umění sahající až do samotného kosmu, dílem nejspíše opovrhnete. Zde najdou to své lidé, kteří mají naopak dost avantgardy, dost okultna a stačí jim kvalitní přímočará palba. A způsob provedení je ještě přitažlivější než kdy před tím. Produkce si drží syrovo-špinavé rachocení, ale zvuk je na velmi vysoké úrovni. Působí čitelně a přehledně. Sarkrista se tedy určitě nedrží pozérství za každou cenu nekvality 90. let, kdy jeden nástroj často ruší druhý a vokálu jde špatně rozumět a audio záznam se rozpadá pod tíhou nerovnováhy a kazí dojem skvělých skladeb.

U Sarkristy to tak nikdy nebylo a nyní to platí stonásobně. Bicí jsou hezky ostře průbojné, nabroušené, přesto nepřerušují zbytek. Kytarové party trhají na přehledné, srozumitelné úrovni. A Revenant křičí nad tím vším. Přesto se ani jednou nestane, že by přeřval zbytek natolik, abyste jej špatně slyšeli, nebo aby na sebe strhl veškerou pozornost, a to i přes to, že jeho hlas absolutně zabíjí. Díky tomu kapela frontmanovi dovolí excelovat a on jí to oplácí. Jeho hlas však byl a pořád je tím nejsilnějším, co řady Sarkrista nabízí.

Revenant se hlasově pohybuje ve vysokých “uječených” výškách. On je tím poznávacím znamením kapely. S jeho vedením se díky spolupráci s bravurní kytarovou základnou a nikoliv tupými bicími doplňuje. Vede zbytek k agresivnímu přednesu. A to je největší silou smečky. Agrese. Ta zde předčí mnoho žánrových kolegů. Proto je Sarkrista tak skvělá kapela, v níž něco vidím. I přes to, že nepřináší zhola nic objevného, nic do širšího podvědomí průrazného. Zmínil jsem, že bicí nejsou tupé (rozuměj technika na žánrové vysoké úrovni), ale to zde platí o muzice celkově. Sarkrista i přes svoji “true evil kvlt” tvář zůstává otevřená různým vjemům z atmosferičtějšího/citlivějšího pole. To tvoří zvláštně posmutnělý kontrast a atmosféru. Intro například mnohým může dát pocit, že rozhodně neposloucháte blackmetalovou bandu, nýbrž doommetalové smutnění. Smutek a melancholie prostupuje celou desku a její agresivitu a razanci. Skladby He, Who Liveth and Reigneth Forevermore a The Sea Pt. 2 (My Cold Grave) zase zvolní s klavirními pasážemi.

Žádné obřady, rituály, nebo naopak tupá snaha znít co nejvíc true. Sarkrista zde skládá poctu (téma alba) samotnému Leviathanovi. Rozjímá nad jeho silou a mocí. Je beznadějná jako temné hřbitovy vně oceánů. Album určitě není jednotvárné a vyhýbá se problému spousty uskupení, k tomu přispívá i talent na melodiku. Ten je pro německé kapely přirozený.

Sarkrista a její poslední počin Summoners of the Serpents Wrath uctívá temné prostory oceánů a vládce jejich hlubin Leviathana s introvertní melancholií. Přesto vás ochromí svižný agresivní black s pro Německo typicky silnou melodikou. Sarkrista nepřináší nic objevného, drží se ve stínu ukrytá před zájmy širšího spektra fanoušků, ale splňuje všechno, co posluchač milující klasický black metal hledá, protože způsob prezentace je s vlastní inovací a vyhýbá se průměrnosti, hlouposti, kýči a nude, takže dokazují, že i klasika může být inteligentně podaná, barvitá a kreativně promyšlená. Sarkrista jsou prostě nadějní a kdo ví, třeba se jednou dostanou mnohem výš.

Pokud někteří tvrdí, že kvalitní kapely dnes neexistují a že vše zní moderně, nebo měkne. Nejen těm Sarkrista berou vítr z plachet, dokonce i těm, kteří si myslí, že black metal je nekvalitní, technicky nezáživná hudba, protože znají jen Norsko a devadesátky.