Říká se, že přílišná očekávání kazí výsledek věci. Jenže v případě loňského počinu řeckých deathmetalových mágů SEPTICFLESH jsem si vážně nemohl pomoct. Jsem veliký fanoušek staré tvorby, ale i v době reunionu jsem věřil tak říkajíc v lepší zítřky. Communion byla v rámci diskografie nejen comebacková deska, ale svým způsobem i přelomová, která kapelu navedla novým směrem. Jejím cílem bychom mohli z dnešního pohledu určit větší popularitu. Pánové si prostě řekli, když už se mají dát znovu dohromady, že jim nebude stačit hrát pro pár stovek nadšenců.

Už při vypuštění úvodního tracku skrze internet, se ve mně probudila jakási pochybnost. The Vampire from Nazareth byl přesně ten typ skladby, jenž dával jasně najevo, že i když nedosahuje kvalit a nadšení předchozí nahrávky, pořád se dobře poslouchá. Kdo ví, jaký vítr pak vál při procesu skládání ostatních věcí na albu, ale hádám, že svěží rozhodně nebyl. Při poslechu se mě totiž zmocnil křečovitý pocit a lehké rozčarování. Hustá orchestrace mi jasně podtrhuje onen moderní, trendový nešvar, kdy se vypustí kytarové melodie, které jen nahradí prvek jiný. V tomto směru pokračují i nadále poněkud stále rozporuplnější DIMMU BORGIR ve snaze zakrýt svou neohrabanost a skladatelskou vyčpělost. Dlouhá, předlouhá byla cesta k přijmutí desky jako novému stupni vývoje kapely, ale i přes tolik věnovaného času už překročila hranici, za kterou zkrátka nemohu jít. Je to svým způsobem paradox, jelikož všechny atributy, které dělají SEPTICFLESH tím, čím jsou, tu pořád nenápadně visí ve vzduchu, ale na kolena je sráží překombinovanost a snaha o co největší bombastičnost, což je věc v tomto případě dle mého skromného soudu špatná. Pokud se totiž zamyslím nad jednotlivými kytarovými riffy, jde o skladatelskou bezradnost, kráčející ruku v ruce se snahou zakrýt jí co největším počtem smyčců a ostatních cukrkandlových lízátek. To se zcela nejvíce projevuje hned v druhé skladbě A Great Mass of Death, která je zcela plochá a totálně bez nápadu.

V deathmetalové části svého umu však Seth předvádí opět velmi krásnou ukázku brutální síly svého hlasu, jemuž krásně sekunduje Fotis svou dvojvirblovou palbou. To však neskryje výsledek, kterým je věčně neutuchající chaos. Kompoziční stránka kapely, jež se vždy pyšnila jako velmi silná, je nyní zcela mimo mísu a při vzpomínce na hity jako Anubis, Persepolis či starší, ale pořád ještě vynikající věci jako Infernal Sun je nutno zavřít oči a jen vzpomínat na dobu, kdy bylo lépe.

The Great Mass má však jednu výjimku. A tou je Rising. To je věc, která dává spočinout a všemi smysly evokuje to, o čem jsem výše mluvil – typické kytarové melodie a nepřekombinovanost. The Great Mass je další promrhaná šance spojit klasiku s tvrdým metalem, škoda. Hořkost je asi to jediné, co po mnoha pokusech o vstřebání alba u mě zůstává. Pokud jste zastánci starší tvorby a názoru, že ke comebacku nikdy nemělo dojít, bojím se, že vám asi při dalším zúčtování budu muset dát za pravdu, i když to tak z počátku vůbec nevypadalo.