Hned zkraje léta jsme se dočkali dalšího počinu od dnes zjevně nejslavnější extrémní metalové kapely z jihovýchodní Evropy. Současné tvorbě řeckých smrtonošů SEPTICFLESH je ostatně v adekvátních hudebních médiích věnována velká pozornost a ruku v ruce s tím vlastně jde i nápadná úhlednost jejich nejnovějších produkcí, které jsou, počínaje úspěšným albem Communion, jak se patří vypiplané a ve všech směrech silácky působící. Čerstvá novinka Titan zní právě díky orchestrálním partům a všelijakým samplům opět velkolepě, takže netřeba pochybovat o profesionálním vkladu a úsilí, které samotná kapela věnovala tvorbě tohoto díla, jinak opět vydaného u Season of Mist. Jenže pokud se na tuhle nahrávku a vlastně i na celou pozdní tvorbu Řeků podíváme z trochu bližší perspektivy, pomineme všechen lesk a nadýchané povrchnosti oblažující nyní jejich tvorbu, pak zjistíme, že vlastně nejde o nic převratného. Forma zkrátka v jejich případě vítězí nad obsahem.

Je jasné, že kombinace death metalu s orchestrem u nich funguje a dodává, tak jako u většiny předešlých alb, jejich songům na velkoleposti. Jenže má to i druhou stranu mince. Už vás někdy napadlo odmyslet si ten jejich orchestr? Mě tedy ano, a to hned, jak jsem je poprvé slyšel.

Nezakrývám skutečnost, že jsem se nikdy tvorbou SEPTICFLESH déle nezabýval, stejně jako neřadím tuto recenzi k těm, se kterými bych si více vyhrál. Bylo to vlastně to úplně první, co mne při poslechu jejich současné hudby napadlo. Hned jsem chtěl orchestr oddělovat, třeba i skalpelem, a rázem jsem, co se tedy nápadů týče, slyšel skladby velmi průměrné, velmi schématické a vzájemně si vcelku podobné, kde to pod nánosem neobyčejných nápadů zrovna příliš nebobtná. Naopak, šlo o skladby, kde se téměř vždy najede na podobnou notičku s nějakým bagroidním riffem v pochodovém tempu a za podpory sytého a rovněž velmi srozumitelného Spirosova growlingu (velmi dobrý deathmetalový frontman), jakožto i za podpory megalomanských orchestrací, se zde staví hrdé dominanty té nejvíce patetické blbosti, jaká kdy byla v metalové hudbě v průběhu dávných devadesátých let vymyšlena. Patos, vážnost, síla a důstojnost, nikoliv však nápad a vynalézavost, to jsou SEPTICFLESH odhalení jak ten Císař, co postrádal svoje nové šaty, aniž by o tom sám věděl.

Přejděme tedy konkrétně k albu Titan. Jak to na mě tedy celé působí a jak to nakonec charakterizovat? Povím to poněkud netradičně a budu mluvit v obrazech. Současná hudba SEPTICFLESH to je podle mne přehlídka vážných tváří všech vladařů a stařešinů bizarního starověkého světa, sněm bytostí, mezi kterými je nezbytné zastávat nesmiřitelné postoje a naplňovat usurpátorské ambice. Patetický soundtrack ke korunovaci nejvyvolenějšího blba samolibou radou starších. Temný a zlověstný hudební doprovod ke starověké prezentaci moci. Pochod obřích bytostí vědomých si sice své síly a dominance, nikoliv však své nekonečné blbosti. SEPTICFLESH jsou nyní schematicky vykonstruovaný konzum pro nejširší vrstvy posluchačů tvrdé hudby, stejně jako je tomu třeba v případě KATAKLYSM. Hudba, kterou bych si doma pravidelně nikdy nepouštěl, protože reprezentuje většinu z toho, co na metalu nemám rád. A to je vážnost a důstojnost (tedy opak hravosti). Přiznávám, chyba dnes není v SEPTICFLESH, ale v mém postoji k tomu, co reprezentují, nicméně nebylo co psát, tak jsem prostě jen zachytil tok myšlenek při náhodném poslechu něčeho, na čem mi vlastně ani nezáleží.