Sepultura si za více než 35 let existence prošla lecčím. Vzestupy a pády, od kvapíkového thrash/deathu let osmdesátých přes HC, vlivy nu-metalu a groove až téměř k progresivnímu metalu, etnu a klasické hudbě. Všechen tento hudební vývoj se Andreas Kisser a jeho grupa rozhodla zaznamenat na jediném albu pojmenovaném jednoduše Quadra.

Kisser má rád koncepční desky, letošní a v pořadí patnáctý počin není výjimkou. Předchozí Machine Messiah se věnoval tématu robotizace společnosti a její tendenci k uctívání model, tentokrát však koncept Quadry přesáhl myšlenkový svět až do struktury skladeb samotných. Všechno se tu točí okolo čísla 4, podle kterého se odehrává veškerá lidská existence. Kisser se inspiroval knihou Quadrivium pojednávající o čtyřech základních uměních - aritmetice, geometrii, hudbě a astronomii, nicméně sekerník tento termín pojímá i jako definici území omezeného tradicemi, kulturou, náboženstvím, právem, vzděláním atd., které mé své vlastní pravidla hry. A vlastní pravidla hry má i nejnovější počin Sepultury. Dvanáct věcí tu je rozdělených po třech na pomyslné čtvrtiny, které mají ukazovat hudební tvář skupiny z různých úhlů.

Tento koncept má samosebou také jistá úskalí – hrozí stylová roztříštěnost nebo to, že Sepultura natočí místo jedné velké desky čtyři ípíčka. Klíčové bylo tedy zajistit soudržnost materiálu, aby se celé album nerozpadlo na jednotlivé díly. Kvartetu se to nicméně povedlo hravě, což dokazuje, že je v životní formě. Čím to? Opětovný návrat do fazóny nastal spolu s příchodem mladého talentovaného bijce Eloye Casagrandeho, který o generaci starší spoluhráče očividně nakopl k druhé míze. Sepultura nikdy předtím neměla tak technicky vyspělého hráče, což ukazuje, nakolik metalová tvorba na bubeníkovi stojí a padá. Casagrandeho breaky, četné průšlapy, hra s rytmy navíc zpětně ovlivnila Kisserovy riffy samotné a písně díky němu ztechničtěly. Tatam je dřívější jednostranná sázka na přímočaré syrové HC/groove/thrash skladby bez přidané hodnoty, kterých Sepultura udělala v minulosti nespočet (viz Roorback, A-Lex, Kairos). Kapele se nyní navíc vyplatila opětovná sázka na protřelého producenta Jense Bogrena, který jí vrátil na předchozím Machine Messiah zaslouženou hutnost a navíc z ní vymáčkl potřebnou invenci, což se projevilo na velkém množství inspirací, které si na posledních dvou počinech podávají ruku.

Samotní autoři Quadra prezentují jako pomyslné 2LP – první strana je ukazuje jako rychlopalebnou thrashovou úderku, druhá více přibližuje její střednětempou, ale i tribal a groovy tvář, třetí vyzdvihuje progresivní elementy a důraz na instrumentaci, časté změny temp, nálad a rytmů, poslední čtvrtina se naopak nese v poklidnějším a melodičtějším duchu. Nutno dodat, že celá deska se valí kupředu s neuvěřitelnou svěžestí a lehkostí až do desáté instrumentální titulní mezihry, takže oddych od té laviny nabité riffáže je skutečně na místě. Úvodní kmitající Isolation dává vzpomenout na Arise; Green frázuje jako štěkající kulomet, refrén, kde vyřvává „in the cage, in the cage“, „tuní“ Casagrande svou invenční hrou na dvojšlapku a vyplňuje tak každou vteřinu skladby až do pomyslného maxima. Kdyby ho přesáhl, už by to znělo jako jeho sólovka, kde by jen dokázal, co všechno umí. Takhle ale zůstává u hry pro kapelu a je pro Kissera rovnocenným parťákem, což je třeba jasně slyšet hned v úvodu Means To An End, kde svou košatou hrou opentluje nadrbaný Andreasův riff. Symbióza. I při celé té thrashové agresi si ale skupina najde místečka k experimentování – mezihru ve druhé třetině zmíněné skladby obstarává psychedelická vsuvka s disonantním rejstříkem, následuje ovšem moshovací hácečko a navrch hned hlavní sekerník přihodí orientem načichlé sólíčko. Vše do sebe nahuštěné, bez žádné vaty, zahrané s lehkostí. Kdy takhle Sepultura hrála? A hrála to někdy vůbec?

Kapela suverénně přechází z jednoho žánru do druhého, aniž by se o sebe navzájem mlátily. Třeba Capital Enslavement začíná živelnými latinskoamerickými rytmy, zlehka se připojí zboosterovaná kytara a vše se následně zvrhne až do jakéhosi progresivního hardcore punku. Časté je také začleňování orchestrálních pasáží a chórů (jak známo, Kisser klasiku rád) - pravda, v písních by být nemusely, nicméně nikdy na sebe nestrhávají příliš mnoho pozornosti a spíš skladbám dodávají jistou teatrálnost a epičnost (například v Guardians of Earth). Vrchol desky přichází s instrumentálkou Pentagram, která navazuje na podobně povedenou věc Iceberg Dances z předchozího počinu. Přes pět minut dlouhá kulervoucí agresivní záležitost se spoustou zvratů, změn rytmů a nálad, která mi svou živelností připomněla tvrdší verzi Nil By Mouth od Haken. Pak ještě hitová vypalovačka Autem, ale po 40 minutách ustavičného nářezu už je čas na oddych. Konec desky, respektive její poslední tři věci, se nesou v poklidnějším oddychovějším duchu. V Agony of Defeat Green ukazuje, že vedle řevu zvládá na jedničku i uvolněný čistý zpěv. Duet si s ním střihne mladá zpěvačka Emmily Barreto v závěrečné Fear, Pain, Chaos, Suffering, která ukazuje kapelu zase v jiném, melodičtějším světle.

Quadra od první do poslední vteřiny neuvěřitelně šlape, je mladistvě vitální, nenacházím v ní žádného slabého nebo hluchého místa. Písně mají spád, působí živelně, díky zmáknutému konceptu hýří barvami, ale vespod stále zůstávají metalově tvrdé. Pokud se najde ještě nějaký pochybovač, který požaduje návrat „nějakého“ Maxe, musí být opravdu blázen. Sepultura překročila svůj vlastní stín a nahrála album, které se může směle zařadit k jejím klasikám z 90. let.