Po časové odmlce pokračujeme ve volném seriálu o tvrdších (kovovějších) žánrech a kapelách, které se taví v Norsku. Tato severská země již dávno není synonymem pouze pro black metal, tavení odlišných scén a jejich vzájemnáShe Said Destroy není možné přesně zaškatulkovat, působí jako pomyslný rozhovor mezi Cult of Luna a Enslaved.kolaborace tvoří živnou půdu pro další a další zajímavé symbiózy. Stačí se podívat na hudební aktivitu jednotlivých členů Jaga Jazzist, u nichž se dočkáte tvorby jazzu, hardcoru nebo noise.
Tentokrát představím mladou skupinu She Said Destroy a jejich debut Time Like Vines, jenž je sice už pár let starý, nicméně stále stojí za seznámení. Kapela v těchto dnech tvoří následovníka, nebudu tedy lenit a přejdu k popisu tohoto zvláštního souboru. Proč zvláštního? Tvorba SSD je v zásadě neschematická (rys určité dospělosti a originality), zároveň však trpí jistou nevyprofilovaností, která je častá u debutních snah hledačských kapel. SSD není možné přesně zaškatulkovat, působí jako pomyslný rozhovor mezi Cult Of Luna a Enslaved. Typicky norské blackmetalové riffy jsou provedeny

v naprosto odlišném aranžmá, ze sludge si berou vlekoucí a těžkopádnou zahloubanost, z metalu konvenčnější užití písňových struktur a rychlejší střídání nálad, temp a motivů (například bubeník užívá časté dvoukopákové průšlapy a klepačky), z ema/screama jakési melodie-nemelodie a celé to završuje příznačná severská melodika umocněná mohutným chraplákem šéfujícího Lamželeza.
Tentokrát do sebe narazily dvě odlišné scény a výsledek podle toho vypadá. Z úsilí Norů je znát vůli - více než rozbít a dekonstruovat - sloučit všechny vlivy do unitárního celku, nicméně to se jim na Time Like Vines ještě na sto procent nepovedlo. Ano, kapela má sice rukopis, který autorovi brání explicitně přirovnávat (jednoznačné pozitivum), nakonec ale postrádá jasný začátek a konec, gradaci, nějakou logiku vyprávěného, riffy působí někdy až přespříliš lepeně. Písničky jsou víc sledem nápadů, než soudržnými kompozicemi; postrádají nit, která by „nějak“ provázala spletité klubko inspirací.
Začátek obstarává duo výborných skladeb Armageddon, Anyone (I) a titulní Time Like Vines, v nichž posluchač nalezne vše od rytmicky složitějšího postHC přes střednětempý valivý metal silně načichlý Enslaved (a

jejich starou i novější tvorbou). Jestliže ti se spíše orientují na rozmáchlejší skladby a jejich pozvolnější růst, tak SSD rozhodně působí živěji a energičtěji, dynamicky přecházejí z nálady do nálady, občas dokonce zavítají i do mathcoru. Nicméně výsledek není ryba, ani rak.
Co tedy závěrem? Ano, tak jako Extol nebo Burst, tak se i She Said Destroy snaží navázat na temnější kovové dědictví Skandinávie. Zatím se jim to daří tak ze dvou třetin, nicméně i ty stojí za poslech!