Skemer je nový projekt partnerské dvojice Kim Peers (modelka pro časopis Vogue) a Mathieu Vandekerckhove (Amenra). Tady ale nedojde ke zašlapání člověka do země mamutími riffy a vokální schízou. Zde se bude blouznit.

Jen bláhový, který alespoň jednou narazil na tvorbu Mathieua, ať už se bavíme o Amenra nebo o jeho bočním sólo projektu Syndrome, by si mohl myslet, že Benevolence je útok zpěvných a zábavných hitovek, které jsou jako vystřižené z béčkových hororů 80. let a které si budete mít chuť zpívat v koupelně. Opět se musím vrátit k Mathieuovi, jeho rukopis se totiž nezapře ani zde. Benevolence je sice odklon od tvrdé hudby, tíživost v tom ale je a kdo zná, ten pozná. Nálady sice mohou být podobné jeho domovské kapele, Benevolence je ale přitažlivý, pořádně dunivý synthwave, který je zabalen do latexové temnoty darkwave s vůní post-punkového vintage parfému. Buď vás už tento fakt odpudí, nebo naopak přivábí jako včelku na květ.

Benevolence je náladami démonická deska. Kapela se označuje jako synthwave/darkwave. Právě darkwave je však na Benevolence tou čarovnou přísadou, která zde vytváří výraznou atmosféru a je na desce zcela zásadní. Často přichází na řadu i akcelerace a repetitivní post-punk, většinou je ale Benevolence pomalou jízdou, při které se musíte pečlivě dívat kolem sebe. Hlavním poznávacím znamením Skemer je samozřejmě Kim. Její hlas byl předurčen ke smutku a nevědomé hypnotičnosti. Projevem dokáže svést i znepokojit. Je v ní cosi temného, nebezpečného, ale svým způsobem i smutného a romantického.

Přitom jsou její linky, stejně jako hřmotná elektronika, spíše jednoduché. Jenomže v tom to je. Dokázat složit něco tak jednoduchého, ale natřískaného chlupy na těle elektrizujícími melodiemi a nenápadně se objevujícími zvukovými detaily, není vůbec snadné. A přitom to není vlezlé. Dokonce je Benevolence na první poslechy docela nenápadné. Benevolence, to je sedm krátkých písní, které jsou postaveny na dvou, nebo třech motivech, které tím, že se plynule opakují, účinně zalézají pod kůži. Hezky pozvolna, jako když vás svádí myšlenka dlouhé noci. Stejně postupuje i Kim se svým zpěvem. Buď tvoří hlavní a opakující se melodii ona a elektronika jí jen podlézá s dunivou rytmickou, nebo dokonale a harmonicky souzní se synťákovými melodiemi, které v určité momenty dostávají hlavní slovo, a věřte, že vás to rozpohybuje i na židli!

Benevolence je temnota jako sama noc. Stejně tak vyplňuje prostor ucelenou tmou. Ale každá z osmi písní je i tak trošku jiná, což je obrovský klad. Nikdy nedochází k déjà vu. V jedničce Shout or Cry je Kim všude plno, v refrénu vystřeluje hlas z hloubek do výšek, je to až psychedelický prožitek. Se Sunseeker Slunce fakt nenajdete, jen smrt ve stokách mezi zombíky. Hororový post-punk a synthwave jako vyšitý. Rhoeas je v úvodu pěkně netykavá, dunivé beaty rezonující podlahou naznačují příchod pořádné drsňačky, ale po epileptickém záchvatu Best začne být znatelná schopnost alba, kterou nesmírně oceňuji. Touto schopností je pocitový vývoj materiálu, který od skladby Call Me narůstající ráznost krotí. Nastupuje atmosféra, která opět není moc veselá, tentokrát to ale působí, jako byste byli ráno vykopnuti na chodník před klub a bylo vám zle.

Najednou člověku naskakují pocity jako smutek, nostalgie, melancholie. Mathieu si v druhé půlce půlhodinové stopáže alba bere více prostoru a hraje na elektrickou kytaru. Nic složitého, jen vždy nasadí svůj jednoduchý riff, kterým dává pomocí kytarového zvuku dané písni specifickou náladu. Jde spíše o souhru zvuků, zbarvení odstínu písně než o techniku. Takto má Benevolence dvě části. Každá je svá, není to třeba na první poslech patrné, ale Benevolence díky tomu působí jako skutečný příběh se začátkem a koncem, s hlavou a patou. S konceptem a vizí.

Benevolence je skvělá věc, která nutně nemusí nadchnout pouze fanoušky Amenra. Zpozornět by měli všichni ti, co si alespoň občas pustí pořádný synthwave a mají v tom rádi hodně temnoty, jako se tak děje třeba u Perturbator, leč v tomto případě jde o trochu jiný elektronický svět. Těžko srovnávat, možná tak hledat v darkwave, ale tam můj přehled končí. Benevolence by mohlo být obyčejné album, kdyby ho nesložila a nenahrála tato dvojice, která do něj vložila svůj přirozený talent. Tvůrce riffů v Amenra přece nemůže jen tak složit nudné a obyčejné album. To nejde.

Hodnocení je v tomto případě intuitivní, nemám moc s čím srovnávat a s Amenra je to asi nesmysl. Benevolence mě ale ze všeho synthu, co znám a poslouchám, baví asi nejvíc.