Jedna kapitola pro Slayer skončila. Repentless, dvanáctý zářez v jejich diskografii, je poprvé bez sekerníka Jeffa Hannemana. Po jeho smrti to ovšem dlouho vypadalo, že žádná další deska kalifornské legendy nevznikne. Důvod je prostý. Kapela se cítila jako jídelní stůl, kterému právě někdo uřízl nohu. Nakonec to Araya s Kingem nezabalili, do souboru naskočil navrátilec Paul Bostaph a jako protéza se připojil Gary Holt, který s kapelou hrál, když to s Hannemanem šlo zdravotně z kopce.

Správný moment na to změnit směr kormidla, řekne si nezaujatý posluchač. Slayer totiž už dávno postihl syndrom „velké kapely“, které skalní fanoušci sezobou z ruky i flusanec, ale oponenti ji budou věčně kárat za opotřebovanost. A ti u toho asi i zůstanou. Tlačítko play, první poslech novinky a je jasno. Konzistence a tradice – prvky, na něž Repentless klade důraz. Což je jedna z věcí, kvůli které Slayer poslouchají davy.

Repentless ale zdaleka není pokus o špinavé chrastící retro, jak tomu bylo u dvou posledních (nepovedených) počinů. I když se to nezdá, padesátníci udělali po letech stagnace radikální kroky. Nové vydavatelství v zádech a světe div se, nový producent. Rick Rubin, dvorní producent skupiny, se poroučel k čertu. I když o tom nikdo nahlas nemluví, i vrabci na střeše vědí, že jeho zvukařské zásahy v poslední době poničily řadu alb. Teď přišel někdo jiný. Nahradil ho machr Terry Date, který vymyslel cirkulárkový sound Pantery.

Jo, přesně tohle Slayer chybělo. Repentless masivní zvuková stěna jednoznačně prospívá. Na World Painted Blood kytary šustily jako krepový papír, ale u následovníka se pod jejich tlakem bortí stropy. Buďme ovšem objektivní. S Arayovou basou je to už tradičně horší. O její existenci dává vědět třeba jen úvod Cast the First Stone, nebo klidnější momenty v první třetině When the Stillness Comes. Hned vzápětí ji ale Kingova kytara spolehlivě smaže a posluchač o ní zase neví.

Poslední dvě desky od sebe dělí šest let, což je největší mezera v historii souboru. Delusions of Saviour je jenom prolog k následující titulní palbě. Jo, Repentless kope! Tříakordová nadrbaná thrasheřina, do toho štěkající Araya (dlouhodobá jistota Slayer), vzadu ostřílený bijec Bostaph. Vše na svém místě. Po bližším ohledání ale člověk zjistí, že se sloka jako vejce vejci podobá té z otvíráku Christ Illusion, Flesh Storm. A sakra. Co naplat, čekat na 12. studiovce revoluci by bylo po donquijotsku pošetilé. Problém je spíš v tom, že si skládání vzal na bedra Kerry King. Tady Holt ostrouhal, což zakládající duo odůvodnilo pragmaticky: „Fanoušci na to nejsou připraveni.“

Je to škoda. Poslední album Exodus je totiž pořádný kvapík, který by zabijáci potřebovali. Holt se tak ve finále na Repentless podepsal hlavně svými sóly. Ty jsou proti těm bezduchým a stokrát obehraným Kingovým, které v salónech krásy rozhodně neuvidíte a učitelé hry na kytary si při nich trhají vlasy, osvěžující. Zkuste porovnat jejich pomyslný souboj hnedle v titulní Repentless. Zní to jak srážka šlechtické noblesy a pralesního divocha. Tady to ještě má smysl, horší je to tam, kde kvílí pouze Kingův nástroj.

Novinkové album nicméně nenabízí to samé, co ty dvě před ním, tedy návrat do „zlatých osmdesátých“ a jejich vykrádání. Kvalita produkce se ukazuje ve valivých středních tempech, kde se prosazuje zatěžkanost, s níž ansámbl šokoval pravověrné na God Hates Us All. Třeba Cast the First Stone žene kupředu jak odbržděný buldozer ústřední brutální riff. Jen houšť! Ke konci ale albu dochází dech. Piano Wire, za níž jako u jediné skladby ještě stojí Hanneman, je spíš jen do počtu a nejde o věc, na kterou by měl být sekerník v metalovém nebi hrdý. Album zachraňuje hitovka You Against You opět s výbornou Holtovou kytarou a závěrečná, notně zatěžkaná pomalochodná Pride in Prejudice.

Podtrženo sečteno, Slayer se nevrací jako předtím ještě v sestavě s Lombardem do metalového Edenu, kde mají pré máničky s natupírovanými vlasy s džínskou s Hell Awaits na zádech. Tu a tam nakouknou do svého druhého, hardcorem načichlého období (1993-2002). Repentless je svým způsobem antologií všech postupů, které se skupina za dekády fungování naučila a už je někdy někde použila. Důstojné ohlédnutí.