Misþyrming, Nadra, Skáphe, Andavald, Carpe Noctem, 0., Svartidauði, Árstíðir Lífsins, Guðveiki, Kaleikr, Ljáin, Martröð, Wormlust… uf, no určitě jsem ještě některé projekty a kapely členů Sól Án Varma nezmínil.

Jde o společný projekt Tómase a D.G. z Misþyrming, z nichž druhý jmenovaný je zároveň majitel studia Gryfjan, kde značná část islandské produkce vzniká. Na desku přizvali spoustu členů shora jmenovaných kapel. Deska by takto mohla klidně sloužit jako manifest určité vlny islandské disonantní metalové scény. Zvuk mnoha kapel se spojuje v takový zvláštní koagulát. Bohužel tím určujícím pro zvuk desky je především Misþyrming, a to konkrétně jejich předchozí deska Algleymi. V době svého vzniku se mi sice mocně líbila, ale oposlouchala se, než bys řekl Belzebub.

Zkusím ke kapele přistoupit, jako bych nevěděl, kdo je za ní. Studium jejího „sigilu“ neboli pečetě (cosi jako logo v blackové scéně třetího tisíciletí) předznamenává, že se Sól Án Varma nebude skýtat jen samou radost. Přes sebe přepsaná písmenka SAV, spousty okultních symbolů – samo o sobě to působí kýčovitě, ale běžný metalový vkus neurazí. Ale co ten „3d“ nápis jak z designerského studia Malování 2001? To není facka, ale rázný direkt veškerému estetickému cítění.

Čert vem logo, podstatná je hudba… Inu, při prvních několika posleších, kdy jsem byl vůči materiálu vstřícně naladěn, jsem uvažoval o dramaturgii, o vrstvení, o střídání tmy a světla, hlaholivě optimistických momentů a temných disonantních prvků. Jenže postupně převládlo poznání, že strašlivých a nápadům naprosto neadekvátních 67 minut nabízí stejný model jako Algleymi. A stejně jako toto album jde sice snadno do ucha, nezanechá vlastně krom jedné dvou vyslovených hitovek žádný hlubší dojem. Žel, tvůrčí vstup H.V. Lyngdala je příliš skromný na to, aby převážil celkový charakter materiálu ve prospěch disonantních neklidných poloh Wormlust a Gudveiki. Afbrigði III, která je této podobě islandského black metalu nejblíže, desku sice mocně vzpruží, ale ne dost. Ostatní skladby jsou většinou nehorázně natahované a i navzájem se podobají až příliš. V druhé půli alba (zhruba po Afbrigði VII) se začnou trochu blížit spíš hrubosti Svartidauði a tím se celkový dojem mírně napravuje. I tak mi ale nezbývá, než smutně konstatovat, že přes snahu o výrazné melodie je celek desky již příliš vylouhovaným čajem, odvarem z mateřských skupin participujících hudebníků a zejména pak Mišpyrming.

Samozřejmě, žánrový fanoušek si na své přijde a o instrumentálních kvalitách desky nemůže být nejmenších pochyb. Mám ale obavy, že jde o labutí píseň této vlny islandských kapel. Snad překvapí nová deska Sinmara…