Moje oblíbená předpověď počasí: polojasno až zataženo, místy přeháňky, ojediněle bouřky, teploty se budou pohybovat od 16 do 25 stupňů Celsia. Takže prakticky kompletní pokrytí, že. A trochu podobně to budu dnes mít s úkolem popsat Sol Draconi Septem. Od heavy přes thrash a black metal až k deathu. Od agresivních poloh k slaďoučkým sólům, od útěšné melancholie po dravou epiku. Sol Draconi Septem jsou nad metalovými žánry rozkročení, až jim kožený gatě rýsujou kule jak grepy. To jsem se nechal trochu unést, kožený gatě škrtněte, na grepy zapomeňte a pojďme se podívat na album Hyperion trochu podrobněji.

Sol Draconi Septem je trio z francouzských Nantes a sami svou tvorbu popisují jako black/melodic industrial metal. Pod tagem industrial/black si můžu představit ledasco (nejspíš tak asi Borgne), ale skutečnost to podle mě až tak moc nevystihuje. Industrial je na albu přítomen v poměrně malém množství, v různých náladových sci-fi zvucích, black metal ve smyslu včelínů a blastu lízne jen okrajově. Nejpodstatnější je v žánrovém zařazení slovo melodic. Pro SDS jsou skutečně melodie tím nejdůležitějším a staví na nich svoje skladby napříč všemi jmenovanými žánry a styly.

Melodie jsou povedené, místy silnější, místy ruka s cukřenkou trošku ujela, jak výstižně říká doktor Kotek. Kytary doplňuje v melodiích saxofon, klávesy a také syntezátor. Některé skladby jsou vyloženě výborné - singl the River Léthé is bitter a následující The Long Goodbye mě prostě odzbrojí a rozkrájí na kousky. Zapojení synťáků Muona je po mém soudu to nejlepší, co Sol Draconi Septem mají. Hudba je přesná, v rychlých pasážích tvrdá, ale místy je i tklivá. Zkrátka, chce sama vyprávět příběh, který má své různé peripetie, vrcholy a místa, kde vyprávění zvolní popisnou pasáží. Samozřejmě jsem se musel tímhle oslím můstkem dostat ke klíčové informaci, kterou je inspirace literární ságou Hyperion.

Sol Draconi Septem se tímhle vynikajícím sci-fi dílem Dana Simmonse nejen inspirují, oni ho přímo zhudebňují. Jednotlivé písně kopírují kapitoly prvního dílu ságy a v nejlepších momentech je i hudebně reflektují (například opilecký popěvek ve skladbě Silenus.) Mrkněte se ostatně na bandfoto, tady to někdo myslí sakra vážně. Zhudebněný Hyperion je víc než jen zajímavá deska. Je to krok mimo bezpečné území klišé a ambiciózní pokus o epické album, které bude vyjadřovat víc než jen oddanost k sejtnovi s kadidlem a bubákem na obálce. A to prostě musím ocenit bez ohledu na to, že mám knižní Hyperion fakt rád.

Deska vypadá po všech stránkách velice dobře (na obalu je legenda jménem Štír), za to musím vydavateli vyseknout pochvalu. Vydavatel asi bude s kapelou přímo spřízněn, protože Time Tombs (Hrobky času) v sáze Hyperion hrají důležitou roli. Pro zajímavost z jejich stáje doporučím i Dunou inspirovanou kapelu Nullentropy, která mimo jiné tematizuje i BDSM - jednou si na ně určitě najdu čas, a diskošku prošlehám…

Za slabinu desky bohužel musím označit vokály. Francouzský přízvuk bych asi ještě překousnul, ale některé recitativy (I Remember Siri) a refrény (The Avatar) už jsou prostě za hranicí přijatelného kýče. Jako hosté se na albu objeví třeba Bornyhake z Borgne, A.K. z  Merrimack a Decline of the I, mastering dělal Sven z Belenoz.

Hyperion je po mém soudu víc než jen velmi dobře udělaná deska. Je potřeba hrabat hluboko, aby vyšly na povrch nějaké ty chybky. Jedinou závažnější shledávám v tom, že se songy až příliš rychle ohrávají. I tak jsem albu dal spoustu poslechů a vysoké hodnocení je toho logickým vyústěním.