Fleurety po deseti letech připravují novou desku, Virus se chytají na premiérové živé vystoupení, Ulver jedou necelé dva roky po exkluzivním („“) prvním koncertu další turné, Arcturus se (možná) opět hýbou, DHG se rovněž probouzí k životu… a Solefald vydali po čtyřech letech další řadovku. Není to reunion, ale mám trvající tendenci si to myslet, což značí, že je něco prohnilého na Slunce západě.

Eklektičtí satirici se po postmoderní společnosti, vlastních mýtech a dalších fenoménech obouvají do začátku 20. století v Norsku, tehdy čerstvě nezávislém (viz jejich Myspace – asi tu bude jistá podobnost s českým národním obrozením?), do doby, kdy národ zuřivě pátral po nejrůznějších památkách slavné minulosti a všemožně je napodoboval. Ovšem tentokrát se změnou tématu textů (na rozdíl od Red for Fire a Neonism) nepřichází zásadnější změna hudební, spíš došlo ke sloučení prvních čtyř alb, což místy zřetelně vystupuje na povrch: Tittentattenteksti navazuje na Neonism, Hugferdi na Linear Scaffold atd. Solefald mám rád především kvůli spojení krásy a zábavy (té hopsa-hejsa), čili kvůli Neonism, jediné desce, kde se toto povedlo takřka na sto procent; na novince se při onom mísení časů na krásu trochu zapomnělo. Na její absenci v hudbě naštěstí dává zapomenout grafika (by Trine og Kim), album přímo křičí: „Kup si mě (a připrav si kapesníčky)!“ Krásu textů nemůžu posoudit, protože jsou ve vysoké norštině (högnorsk) – fajn, super koncept, pánové jsou polygloti a tak dále, ale nerozumím jim! Krok špatným směrem, Cornelie a Lazare, texty jste měli vždycky vynikající. Jen Waves Over Valhalla (Icelandic Odyssey part III) a část parádní fintrollovské odrhovačky Stridsljod (Blackabilly) jsou v angličtině. Druhá jmenovaná mimochodem nějak rozvíjí nápady z Corneliovy knihy Voguesville o detektivovi vyšetřujícím satanisticko-zednářskou vraždu.

Jak se (ne)změnila samotná hudba? Znovu se ukazuje, že se Solefald na rozdíl třeba od Arcturus nebo In The Woods… nikdy blacku moc nevzdálili. Přibylo kytar, ubylo kláves, zpívá se pořád stejně andělsky a ďábelsky, i když… Jedním z hostů na Norrön Livkunst je zpěvačka Agnete Kjølsrud (Djerv, ex-Animal Alpha), která už letos hostovala u Dimmu Borgir. Popravdě řečeno, nevím, jak zpívala na onom albu s kouzelným názvem, ale tady je vynikající. Její vřískot (ne nepodobný zpěvačce OVO) působil jako živá voda už při prvním letmém poslechu. Album totiž jako celek působilo dost unyle, pár hitových odrhovaček zhusta obložených vatou. Soustředění odhalilo, že vata není vata, ale pár dobrých songů, které k sobě nějak nesedí, takže je daleko jednodušší poslouchat každý zvlášť než každých pět minut měnit „poslouchací náladu“.

Novinku hodnotím vcelku kladně, přestože nepřináší téměř nic nového, prostě pro to, že mám tyhle nezaměnitelné Nory rád. Dovolím si dvě srovnání. Master’s Hammer loni vydali desku zábavných odrhovaček, na nichž byly nejlepší texty, ze kterých ovšem Nor nic nemá. Možná si místní pochvalují texty o svém národním obrození stejně jako já ty o Domaníně a čertech. Enslaved letos vydali svou asi nejméně ambiciózní desku, v podstatě dost podobný případ jako Solefald, ovšem oni uctívají Odina, Solefald Lokiho. Obyčejný smích je lepší než obyčejná vážnost. „Jsem poslední bůh na zemi, žádám o trochu whisky.“ Trocha nostalgie nad tím, že věci nejsou jako dřív, ale opravdu jen trocha, nebudeme fňukat jako dědkové u piva, radši se těm novotám vysmějeme.

A až Solefald za rok či dva zjistí, že se neprodávají už ani alba s nádherným obalem (zvlášť když jsou za 20 euro) a vyrazí na tour (třeba s Asgeirem za bicími :)), najdete mě v první řadě, kde budu headbangovat na Tittentattenteksti.