Nedělám často, že bych se recenzně vracel hluboko do minulosti, ale mám dojem, že Solipsism si pozornost opravdu zaslouží. V neposlední řadě proto, že soupisem projektů The Seera, hlavního strůjce melodií Solipsism, můžeme promrskat pořádnou část australské pokojíčkové scény. Zvažte, že momentálně má 6 „projektů“, se kterými nic nevydal a působí v nich sám. Doufám, že alespoň pastelky nezahálí a má připravené obaly, a kdo se směje, nechť si vzpomene na loga neexistujících kapel rozrytá do desek lavic základní školy!

Něco úplně jiného je soupis projektů, na kterých se podílel a podílí bubeník Iblis, alias Osman Ramadanovič. Mezi nimi totiž najdeme zásadní jména bosenského black metalu jako jeho sólové Obskuritatem a Sulphuric Night a dále Niteris, Vrač a především Void Prayer. Tohle jsou opravdu zvučná jména a australsko-bosenská spolupráce proto budí vedle velkých obav i velké naděje.

Ostatně, ambivalence se potáhne celou recenzí jako červená nit lanovím britské královské flotily (nemusíte děkovat, ale odteď víte, odkud se ta otravně opakovaná metafora s červenou nití vzala). Solipsism spojuje nekompromisně syrový zvuk toho nejpodzemnějšího black metalu s až neskutečně melodickými linkami, které si Seer nepůjčuje ani v punku, ale snad přímo v melo-pop-punku ála Avril Lavigne. Tyhle uchu lahodící melodie vyluzuje hlavně na klávesové nástroje, syrové distorzivní bzučení pak vydává strašlivá kytara a všechno zasypává Iblis ohlušujícím burácením bicí soupravy. Dohromady to zní přinejmenším nezvykle. Co dím nezvykle, je to opravdu něco nového, takhle extrémní melodie spojit s extrémní zvukem a rvát to do posluchačů pod tlakem. Za originalitu tedy Solipsism musím připsat mnoho sympatií a bodů v hodnocení.

Nyní z odvrácené strany: máte rádi jazzy vyladěný zvuk, chcete poslouchat hudbu v užším smyslu, chcete mlsat instrumentální výkony kytarových mágů? Nebo jste založení intelektuálně a nevadí hluk, jen musí angažovaně bojovat proti maloměšťáckému kýči? Tak jako tak, Solipsism vás naprosto znechutí. Poplive všechna pravidla, nepřihlásí se dokonce ani k černobílé estetice syrového black metalu. Solipsism zkrátka zkouší něco nového a každý vyhraněný posluchač bude jejich hudbou provokován. Takhle na papíře to možná zní zajímavě, ale schválně si zkuste poměřit svoje předsudky, co vlastně od metalové hudby čekáte a konfrontovat je s tím, co nasázeli Solipsism.

Zpětně jsem se seznámil i s předešlými kratšími nahrávkami, a zejména Whispering to the Strange za poslech stojí, pokud jste žánroví fanoušci. Ten správný zvuk ale kapela našla až na debutovém LP. Pokud bych měl doporučit k poslechu jednu skladbu, byla by to druhá a zároveň titulní Cruelty & Necrospection, kde přesně uslyšíte mix patetické melodie a šíleného zvuku v plné parádě, a snad i poslední Alone with My Thoughts Again s ukrutným pianem. (Názvy skladeb jsou mimochodem také povedené a nemohu se dočkat fyzického nosiče, takhle obludnou obálku si materiál vpravdě zaslouží, snad jen to logo mohlo být kontroverznější.)

Já jsem samozřejmě nadšený a těším se z každé minuty této desky. Přesto musím v celkovém hodnocení zohlednit nejen „zemitý“ zvuk, ale i instrumentální kvality představeného materiálu. Serme však pro jednou na čísla, Solipsism jsou svěží syrovost, kterou vyvrhlo i samo peklo, protože neví, kam ji zaškatulkovat.

--

Projekty Iblise: Bestias, Cave Ritual, Deathcircle, Felgrim, Night's Majesty, Nigrum Ignis Circuli, Niteris, Obskuritatem, Shadow Dungeon, Sulphuric Night, Vrač, Weltentod, Arboglith, Black Paralysis, Old Cult, Perceneus,

Projekty The Seera: Autumn's Rapture (sám, nic), Carnal Offerings (sám, demo), Felgrim (s Iblisem, demo), Howling Nightwinds (sám, nic), Lament in Winter's Night (sám, dost materiálu), Nightreign (s bubeníkem, ep), Pissmoon (sám, nic), Thorns of Malice (sám, nic), Vrörsaath (sám, dost materiálu), Corrupted Temple of Moss (sám, nic), Midnight Betrothed (sám, nic), Vorvadoss (sám, nic)