„Preciznost, technika, přesnost, odlidštěnost, žádná chyba, žádný kaz. Švédský riffostroj zní jako nezastavitelná ocelová Formule 1 s obřími pneumatikami drtícími svým tlakem vše, co jí stojí v cestě.“ Má slova psaná před 12 lety na prvotinu Soreption  Deterioration of Minds. Změnilo se od té doby něco? Jasně, že ne!

I když je už opustil zakládající kytarista, na jejich soundu se to nikterak neprojevilo. Jejich robotická strojovna je nepropustná a neproklouzne přes ní ani myš. Před jejich matematickou přesností prostě není úniku. Chladný kalkul, nebo do puntíku promyšlená strategie? Buď jak buď, zdá se, že Švédi logaritmickým pravítkem přeměřují i intervaly mezi alby. Všechny od sebe dělí čtyři roky, všechny mají osm skladeb, které trvají cca čtyři minuty, přičemž celková délka desky se pohybuje vždy kolem půlhodinky. S Jord tomu není jinak.

Autor těchto řádků sleduje kapelu už od jejího prvního EP. Otázkou proto zůstává, kam se v mantinelech chirurgicky přesného smrt kovu s robotickým feelingem posouvat. Fear Factory to také na pár deskách zkoušeli, ale nakonec skončili u omílání Dinových průtrsů… Jak u Soreption? Ti svou jasně vyprofilovanou tvář nadále brousí a ladí k dokonalosti a na Jord sází zejména na chytlavost a vlastně až hitovost. Tím se vrací až ke zmíněnému debutu, kterému dominovaly groovy pasáže á la Decapitated, Dyscarnate nebo Aeon zabalené do pedantsky technického podání Necrophagist . Z dalších dvou desek se tahle symbióza už trochu vytrácela a hlavně z Monument of the End jsem měl pocit, že kapela přestává být srozumitelná a v kudrlinkách se začíná utápět. Ovšem u Jord (švédsky země) je tomu jinak.

Co vás na první poslech praští pěstí do ksichtu, je mohutný zvuk. Díky němu všechny riffy narostly jako hradby Jericha a řítí se na vás jako lavina. Letošní zářez je také o něco pomalejší, dominují střední tempa a sypaček tu tolik nenajdete. Jenže jak díky tomu vyrostl tlak a energie! Právě ve středních tempech nejvíce vyniknou staccato sekanice vyrobené jak na počítačem řízeném CNC stroji.

Už třeba jen ten úvodní riff v The Artificial North, která celou desku startuje… A těch nápadů, co vám při poslechu utrhnou hlavu silou tsunami, je na albu pěkná řádka – jako příklady hodné následování zmíním jen začátek Prophet nebo naopak konec A Story Never Told. Soreption vedle toho rvou do skladeb deathcorové slamy, které jsou ovšem v jejich podání rytmicky nepředvídatelné až skotačivé, protože jsou neuvěřitelně proměnlivé a díky tomu nehrozí jejich brzké oposlouchání (The Artificial North 1:55, Each Death More Hollow 2:31).

I když je muzika Švédů vesměs postavená na 4/4 taktech, vnitřní členitost kytarových riffů a jejich propletenost jim dává neuvěřitelnou dynamiku. Je to prostě hudba postavená na rytmických choutkách basáka Rikarda Perssona a bicmena Tonyho Westermarka, který celou mašinérii táhne jako zuřivý býk plně naloženou nákladní vlakovou soupravu. Schválně si pusťte úvod posledního masakru Död Jord, ten první riff zní jako průlet Mléčnou dráhou rychlostí světla. Celkový efekt násobí ještě projev Fredrika Söderberga, který futuristickou apokalypsu podporuje svou vokální kulometnou kadencí. Oddychnout si je tak možné pouze v pár klávesových mezihrách (trochu mi připomínají Bal-Sagoth) nebo při melodizujících sólech. Jinak nikde.

Co se týče inspirací, zmiňoval jsem bohy Necrophagist, kteří na roky dopředu určili směr technického death metalu. Soreption nicméně ubrali na jejich virtuózním klasicismu a zůstávají řádně brutální. Tyhle dva zásadní aspekty jejich hudby jsou do sebe tak neoddělitelně slisované do sebe, že vytvářejí úplně novou dimenzi. Tam, kam ostatní jen ostýchavě nakukují, Soreption suverénně kralují.

Těžko říct, zda se tahle forma extrému dá ještě posunout dál, nebo bude kapela hledat jiné cestičky a stylové odbočky. S Jord Soreption překonali nejen sami sebe, ale i stagnující žánr technického death metalu.