Už jsem si zvykl, že Suffocation tu prostě jsou a když si vzpomenu na death metal bez dalších přívlastků, vybavím si právě Suffocation. Hned na to se mi vybaví rytmika. Někteří rozvíjejí melodie, (dis)harmonie, někdo rytmiku. Jsem smířený s tím, že Suffocation nebudou experimentovat a melo/tech/prog/disonance z nich nikdy nevypadne. Takže otázkou je, co jsme vlastně od Suffocation mohli a nemohli čekat?
Věděl jsem, že chci desku, která mě nenaštve a budu ji s oblibou poslouchat.Deska přišla a po prvním poslechu jsem rozhodně nebyl zklamaný z výsledku, ale zdravě nasraný z té masáže. Skutečně těžko se mi tohle album hodnotí. Suffocation jsou prostě dobří, ať už je to jakýkoliv a dál není třeba přemýšlet. Takhle to beru, dopředu je rozhodnuto. Ovšem některé ohlasy mě donutily se nad Blood Oath zamyslet.
Suffocation jsou pořád ta dobrá klasika, začnu tedy na 100% hodnocení. Jestliže tedy Suffo vycházejí z rytmiky a doposud na ní sázeli, u Blood Oath mám dojem, že došlo k zjednodušení. Buď mám v dnešní době vyšší požadavky nebo to Suffocation moc nepřeháněli. Rozhodně to není kytarově po stránce rytmiky chudé, to ne, ale osobně bych chtěl, aby došli trochu dál. Související bicí můj dojem jen prohlubují. Nikdy jsem se o bicí moc nezajímal, ale u Blood Oath jsem se párkrát přistihl, že bych něco chtěl nabubnovat jinak, a to k lepšímu. Prostor tam vidím. Mám z toho trochu dojem: „Hele mám tu dobrej riff, poslouchej a něco k tomu vymysli… - Co třeba tohle? - Jó.. ale jo, dobrý, to půjde, jdeme dál.“ Na druhou stranu bicí působí uceleně po celou desku. Schválně se vyhýbám slovu monotónně. Takže bicí vlastně nejsou špatné, ale kéž by byly trochu víc vyšperkované. Basa – je tam vůbec? ;) Jo, vynořuje se, ale na prdel jsem si nesedl. Světlý místa samozřejmě jsou, ale u Suffocation by to mělo být spíš na světelnou bouři, nemyslíte? No ještě k těm kytarám, co melodika? Máte někdo pocit, že riffy jsou melodicky málo výrazný? Nebo obecně málo výrazný? Já jsem Blood Oath slyšel mnohokrát, takže už jsem se na něj zřejmě naučil. Ale zpočátku jsem měl zhruba tyto pocity. I teď si myslím, že by to chtělo trošku přidat, aby se deska zaryla hlouběji do paměti. A co harmonie? Tohle Suffocation nikdy nedělali…nijak zvlášť. A co začátek Images of Purgatory? Tenhle kousek mě okamžitě posadil svým intro-riffem hodně hluboko do židle. Dlouhodobě nejlepší riff desky (pro mě). Ovšem jediný takový! Jak moc bych si přál víc. (Mimochodem, tohle mají být ty pověstný Suffocation (kytarový) sóla?)
No a co Frank Mullen? Neurazí. Kurva, když jsem se začal v Blood Oath pitvat, nabyl jsem dojmu, že celá deska neurazí. A to je ten největší problém. Je to málo? Stačí, aby se vydávaly desky, které jsou dobré a neurazily své fanoušky? Čím víc album zkoumám, tím víc mě sere pro tu jen lehkou nadprůměrnost. Všechno je dobrý, ale mohlo by být lepší. Přeji si „ještě kousek víc“ a nikde nic.
Co je však zvláštní, Blood Oath točím poměrně často a pořád mě jeho poslech baví. Jak to? Rád to vysvětlím takto: Suffocation jsou natolik výrazná a kvalitní skupina muzikantů, že i pouhý nadprůměr v jejich podání je hodně dobrá a poslouchatelná deska.
Nebo jinak? To si nechám pro sebe. Abych jen nesrážel těch startovních 100%, zvuk se mi velice líbí. Nic z toho neleze, neruší, má to šťávu. Špína je definitivně pryč a můžeme si na trochu syrovosti zavzpomínat u rough mixu Dismal Dream. Právě Dismal Dream a Provoking the Disturbed především, vidím jako nejlepší z alba.
A jak tedy hodnotit? Asi by se dalo začít už na 7. Musím uznat, že jsem vlastně dostal to, co jsem chtěl. Desku, která mě – obyčejného posluchače Suffocation – nenaštve, neurazí a budu jí s oblibou poslouchat. A vzhledem k tomu jak často Blood Oath poslouchám, osobně bych šel až na 8.5, ale konečný soud je 80%.
Vložit komentář