Před poslechem Sunless si je potřeba nejdřív ujasnit, jestli se ti líběj novější, atmosféričtější věci od Gorguts. Pokud ano, pak si můžeš začít mnout ruce, protože jseš na správný adrese. Pokud ne, tak se ani nemá cenu s recenzí dál trápit.

Já jsem v táboře prvním, a tak novinku s chutí už nějakej ten týden točím v posluchači. Ylem je moderní, disharmonickej death metal, kterej spíš než na nějaký brutální tlaky sází na zamotanější kytarový klubíčka a výpravnou atmosféru. Je to krmě hlavně pro metalový intelektuály, který se rádi nechají riffem trochu zmást a vodit za nos, něž vydá svoje tajemství. S deskou se tedy musíš pomazlit na vícero poslechů, až pak začnou vylejzat ty pravý fajnšmekrovský detaily, o kterejch si je potřeba v hospodě sáhodlouze popovídat nad pivem. V tomhle případě bych rád vyzdvihl zejména cit pro dynamiku skladeb, některý až překvapivě chytlavý melodie (v dobrým slova smyslu) a hutně nazvučenou basu.

Další věc, která zkušenýho fanouška tech deathu asi nepřekvapí, je určitá skromnost a pokora. Ta se pozná, už když člověk musí hledat, co vlastně název desky znamená - Ylem je hypotetická původní látka nebo zhuštěný stav hmoty. Z názvů skladeb taky čiší určitá malost a nechuť zabejvat se velkejma tématama. Můj nejoblíbenější vál rozplétá arkánní minulost (famózní ústřední motiv!), zavírák zase slučuje axiomy metafyziky. A navíc je Ylem deska koncepční, která zapadá do trilogie (!) započatý už prvotinou Urraca. No, trochu se mi z toho motá hlava, ale na hluboký taje vesmíru je třeba jít s rozvahou (a smrtelně vážným výrazem v obličeji).

Ten lehce jízlivej tón v minulým odstavci bych asi měl vysvětlit. Sunless si totiž na jednu stranu říkají avantgardní death metal, na stranu druhou spolehlivě odškrtávaj vlastně všechny stereotypy, který mám s tímhle žánrem spojený. Ale poslouchá se to pěkně – jen spíš než objevování novejch chutí je to taková objednávka na jistotu z prověřený kuchyně.