Britští Svalbard svou tvorbou nutí k zamyšlení. Ne každému to ale bude po chuti. Někde o sobě Svalbard prohlásili něco v tom smyslu, že jsou bojovníky za lepší svět. Serena Cherry, zpěvačka a kytaristka v jednom těle, se texty dotýká třaskavých témat, především pak feminismu. Aktuální počin bristolské čtveřice When I Die, Will I Get Better? je však pro Serenu, která se před tvorbou nových písní stala obětí domácího násilí, osobnějším vyjádřením o prožitých depresích. Osm dopisů z jejího temného období obsahuje silný společenský vzkaz. Naslouchejte bez souzení!

Jak by to vypadalo, kdyby Slowdive začali hrát crust? Na tuto bizarní otázku odpovídá právě poslední album. Zatímco debut One Day All This Will End byl přímým kopancem do koulí, následující deska It’s Hard to Have Hope objevovala nové možnosti v prokládání agrese, svižné energie a post-rockové vzletnosti. Definitivním výsledkem tohoto hudebního dospívání je právě recenzované album.

When I Die, Will I Get Better? kombinuje zdánlivě neslučitelné. Jelikož ale žijeme v době fúzí hardcoru, screama, post-rocku a matematiky, tak proč neuchopit d-beat a neutopit jej v dreampopové nadýchanosti? Crustově zběsilá a svižná rytmika pak závodí s kytarami znějícími jako Alcest předávkovaní adrenalinem. Dynamické dějství se často stáčí až kamsi k blackmetalovému blastování, post-hardcorovému srdíčku a shoegazovému relaxování. Blackgaze? Nebo crustgaze? Serena křičí, nadává, dovede vypěnit jako vzteklá čivava, ale také se posluchačům otevírá andělským hlasem. Křikem ji tradičně doplňuje kytarista Liam Phelan, který si ve skladbě Silent Restraint dokonce zahalekal.

When I Die, Will I Get Better? není plačtivá nahrávka. Bristolští zachovali svou emocionální esenci, a tou je zvířecí zuřivost, která v konkrétní momenty graduje spolu s výrazností slov. Například intenzivní výkřik v závěru Listen to Someone, po němž následuje dramatický kytarový zábal. Svalbard vědí, jak určitá sdělení v jistých momentech hudbou zvýraznit a posluchači je předat s maximální razancí, nebo naopak citlivostí. Svou tvorbu staví na síle myšlenky. Síle vyjádření, které zanechává stigma. Řešíme deprese, album ale depresivní není. Naléhá.

I když Svalbard těží z osvědčených postupů, dělají to po svém. Jistá osobitost ale interpreta může svázat. When I Die, Will I Get Better? vás v jistých chvílích profackuje, v jiné nastane pocit, že jste potkali starého známého. Zatímco v závěru Open Wound se budete vznášet (jako ve filmu To) a v Silent Restraint osvěží rockový feeling, tak například Throw Your Heart Away a What was She Wearing recyklují osvědčenou formuli a nastává mírné déja vu. Je však sympatické, že Svalbard v rámci růstu svlékají svou „kůži“ jako had, který vás snadno uštkne a naladí na vlnu Svalbard.

PS: Vhodná strava pro uši fanoušků kapel jako jsou Alcest, Deafheaven, Oathbreaker, Being as an Ocean a Modern Life is War.