Svartsyn je kapela nepochybně kultovní, žel jejich nejlepší alba mě v době vzniku minula, a když jsem posléze doplňoval vzdělání, zdálo se mi, že na nich zub času docela zahlodal. Mluvím především o albu …His Majesty, které pálí jeden riff za druhým a ve své době, zatímco jsem spolu s odpadlíky uctíval avantgardu, na něm Ornias diktoval ortodoxní black metal. V trochu menší míře to platí i o následujících albech Destruction of Man a Timeless Reign.

Po třech zásadních albech přišla potřeba změny a Svartsyn začli (resp. Oneiras začal) koketovat s death metalem. Natočil několik alb, která docela zapadla - a nemůžu říct, že bych si je chtěl připomínat, byť jen pro účely recenze. Nechci, leč musím. Na každém z nich se najdou dva tři momenty (i když znovuvydaná prvotina True Legend opravdu projede mezi ušima rychlostí šinkanzenu). Jak se ale ukázalo, všechna míří po právu do propadliště dějin coby zcela průměrné.

Teprve v roce 2017 jsem Svartsyn naplno naposlouchal s jejich velepovedeným návratovým albem In Death. Sypačky, blasty a do toho temný šepot, riffy, občas stavění mohutných kompizic - skvělá The White Mask je pro mě doteď parádní hymnus, který rád otočím. Bohužel album bylo přehnaně dlouhé a po zmiňovaném vrcholu ještě zbytečně dlouho podle stejného vzorce stavělo další a další stopy.

Novinka Requiem do značné míry na In Death navazuje, i když to tak na první poslech nezní. Nevím, jestli za to vděčíme změnám v sestavě, nebo bubeník přestal rychlostně soupeřit s Dark Funeral, ale na aktuálním albu se už nepouští do nekonečných sypaček, blasty jsou opuštěny a zůstala kostra pomalých, temných a po čertech zlověstných epičtějších songů.

Každý z nich přesahuje hranici 6 minut, tři přelezou 8 minut, takže je na místě se ptát, zda takovou délku skladby unesou. Bez váhání říkám: ano, unesou. Každý song má svůj vývoj, je promyšlený. Rozsáhlejší kompozice kolem sedmi minut podle mě Oriasovi sedí nejvíc z toho, co posledních 20 let hrál. A přestože má album prakticky stejnou délku jako dlouhohrající předchůdce, tentokrát mi to nepřipadá ani malinko natahované.

Atmosféra alba je velice temná a navzdory dost uhlazenému a navýsost profesionálnímu zvuku i docela syrová. Zlo, zima, tma. Hodně mi sedí vokály, šepot a skřehot, který asi ne každému u Svartsyn vždy vyhovoval. Na aktuálním albu je podle mě konečně přesně v tom kontextu, do kterého se nejlépe hodí.

Podle mého soudu tahle majestátnější a temnější poloha Svartsyn dokonale sedí. Zajdu tak daleko, že prohlásím Requiem za nejlepší album Svartsyn, a to přinejmenším od doby His Majesty (a pro mě, jakožto nepamětníka, to bude asi nejlepší Svartsyn vůbec).

Shrnu, podtrhnu - Svartsyn se překonali a natočili výborné album. Samozřejmě, obstojí pouze v kontextu pravověrného black metalu, ale dost silně pochybuju, že by kdokoli mimo tento rank náhodně po devátém albu blackmetalové legendy sáhnul.