Australani asi mají patent na kapely od A – AC/DC, Alarum, Alchemist, Apostasy, Arcane, mám-li jmenovat ty nejznámější. A je nejvyšší čas si do notýsku zapsat další áčkaře, kteří na sebe poprvé upoutali pozornost v roce 2004, kdy dominovali tvrdě kovové Aussie scéně v kategorii „Best Metal Newcomers“ – Amenta, přesněji The Amenta a bez zajímavosti není, že se v sestavě jeden čas pohybovali i dva čertíci z Tasmánie (Joe a Dave Haley – Psycroptic samozřejmě).
Dvojka n0n vyšla těsně na konci minulého roku a byl jsem vcelku hodně zvědav, kam sonická evoluce z Occasus (na který jsem původně také

plánoval něco malého sepsat, ale znáte to…) pokročí. Vážení přátelé, ano. Nekompromisní výplach ušních dutin pokračuje i na novince, ale tam kde debut spoléhal pouze na neurvalost a monolitické (industriální) běsnění, které v té době praktikovali třeba kolegáčci z Melbourne Berzerker (taky The), n0n je dobarvováno nejen metalem na všechny způsoby, ale i ambientem, psychedelickými a hororovými vsuvkami. Na první poslech může vše dohromady působit dost chaoticky, ale další a další opakovačky odkrývají kouzlo mixování různých stylů. Fúze kovových žánrů funguje i ve zdánlivě netvárné industriální řezničině. Hlas Jarroda Krafczyka má tu správnou deathmetalovou říznost a jeho deklamace se nejvíc podobá řevu tura domácího, který před sebou vidí řezníka Špejlíka, jak si na něj brousí náčiní. Bicí, tepající na Occasus na hranici prahu bolesti, jsou v permanenci o poznání méně, čímž na jednu stranu velmi ubírají na agresivitě n0n, na druhou stranu tak ale šikovně vyklízejí pozici pro hlukové experimenty (patrně) druhého hlavního mozku kapely – počítačového inženýra Timothy Popea. Ten vyplňuje každou volnou vteřinu různými pazvuky, (š)krkanci a ruchy, že by i tuzemský páně Kopel mohl závidět. Myslitelem The Amenta ale pravděpodobně bude kytarista Erik Miehs. Nejen že střídá hutné rify rychle, jako tenista mění propocené ponožky, ale do toho ještě stíhá vypomáhat s vytvářením nervní atmosféry disonantními vyhrávkami i děsivými přiškrcenými údery do strun. Jak jsem v úvodu již zmínil, Occasus od úvodního spuštění útočí svou nekompromisností – pozře vás,

přežvýká a nakonec vyplivne jako žvýkačku bez chuti. Ale vy, místo abyste se poučili, dříve či později podlehnete a desku si znovu pustíte. A pak znovu. A znovu. Teď však přichází n0n, kde se pauzy na odpočinek nabízí samy – ať již jsou to intra On, Entropy, Atrophy nebo melodické, neřku-li heavy pasáže, jako třeba ve Vermin, Cancer nebo Whore. Je pak velmi těžké odolat opětovnému zmáčknutí play a máte-li rovnou navoleno reply, jste na dobré cestě k dr. Chocholouškovi.
Pro lepší představu, jak velký kus kapela za čtyři roky ušla, doporučuji projet si nejprve video Occasus, na který se tu tak často odvolávám, a pak se vrhnout na n0n. Momentální sestava ale není ta, která desku točila – dle informací kolujících na internetu (jinak velmi sporadických) ji stvořili pouze dva členové a zbytek obstaralo šest (!) vokalistů (např. Jason Mendonca [Akercocke] ve Whore a Nergal [Behemoth] ve Slave), dva basáci a dva bubeníci. I proto je imponující, jak výsledek drží pohromadě. Z extrémního, industriálního death metalu (či deathmetalového industriálu) jsou pro mne The Amenta tím nejvynalézavějším, co jsem měl možnost

poslechnout. Naprosto originální (tedy nezaměnitelný) zvuk a odosobněná živá prezentace z nich dělají atraktivní vývozní artikl a uvidíme, zda-li se jich dočkáme i u nás.