Vždycky mě potěší, když si při psaní novejch desek rozšířím obzory, a případně poopravím předsudky. Tak jako s novejma The Armed, který jsem měl po letmým poslechu předchozí nahrávky Only Love zaškatulkovaný hlavně jako trendy hipsteřinu, který je metalová škatulka malá, a tak experimentuje napříč žánry - spíš na efekt než s přidanou hodnotou. Ale hype nikdy pořádně neopadnul, a tak mi to u novinky Ultrapop nedalo, a konečně jsem se donutil k pozornějšímu poslechu. A teď se kaju a opravuju názor.

Asi nejlepší bude začít tím, že Ultrapop, jak už název napovídá, v jádru není metalová ani noisová deska. Základem jsou chytlavý popový melodie, který se zaseknou v hlavě a maj sklon se vracet během obyčejnech každodenních momentů, ať už ve sprše nebo při sraní. Je fajn nebýt u toho příliš vlezlej, popový melodie utopit ve vrstvách víceméně příjemnýho kytarovýho hluku, jako to dělaj třeba No Age. Ale zatímco u No Age je princip příjemnýho poslechu zachován, ačkoliv se podbízivosti trochu zatne tipec, The Armed jsou o poznání ostřejší.

Hlavní cíl Ultrapop totiž není hladit, ale provokovat. Přes všechno pozlátko a třpytky se hudba samotná nebojí jít do extrému. Zvuk je přebuzenej a často se dostává až na hranici noiseovýho bordelu, kde se hranice mezi příjemnou, hřejivou směsí barev a levným, přepáleným stroboskopem stírá. Chytlavý melodie najednou přehluší kanonáda bicích a kytar, který sešívaj jak na vrcholu mathcorovýho běsnění, a vokál se utrhne do běsnícího, zdvojenýho, řevu. Pokud k tomu přistoupím víc zeširoka, můžu srovnat třeba s ranejma filmama Johna Waterse, kde jdou třpytky, hnus a touha šokovat taky ruku v ruce (doporučuju shlédnout klip k Average Death, kde jsou ty odkazy vcelku doslovný).   

Výsledkem je deska, která je na jednu stranu strašně chytlavá a zábavná, na druhou stranu překvapivě nekompromisní a drásavá na poslech. Směs popovýho kýče a hudebních extrémů s chutí šokuje a rozhodně stojí za pozornost.