The Haarp Machine. Další poměrně nové, tentokrát alespoň podivně znějící jméno v dnešně populárním a ještě stále vzkvétajícím progresivně moderním metalu, výrazně promlouvajícím žánrem mezi mladšími ročníky. Jeden z důvodů? O jeho popularizaci se úspěšně zasluhují i samotní hudebníci, kteří ještě před vydáním alb zveřejňují videa z nahrávání svých partů například. V době internetu není nic interaktivnějšího, než pro kapelu naplno využívat veškerých cest, které mladí muzikanti a posluchači sledují. Proč o této kapele vlastně píši? Jednak protože zde chlapíci v neděli budou hrát s Born of Osiris, After the Burial a Monuments a jednak… Čtete Metalopolis? Tam byli THM označeni za djent, což je… „naprosto nepřípustné“ - až na desce naleznete jednu djentovou pasáž, dejte mi, prosím, vědět a pozřu svůj klobouk i s na něm třemi přichycenými oříšky. (Sorry, Koscji a Ripe, ale tohle je bota jako hrom.)

Kapela vedená kytaristou Al Mu'minem – po Skyharbor v krátké době další, jak jeho turban namotaná sebranka okolo Inda – na začátku prodělala několik personálních obměn, z nichž poslední (studiová; pro live 2013 je komplet nová sestava) změna byla postu bubenického. Samozřejmě mi tato událost, protože jako člověk od dřívek, plíšků a blan sleduji kanál Alexe Rüdingera, nemohla proklouznout mezi prsty, když z nahrávání zveřejnil své video, čehož výsledkem bylo, že jsem od HAARP (takto se kapela zkraje jmenovala) čekal pořádnou pecku mezi oči - natěšenost abnormálně narostla, čert aby to spral.

Začátek alba v podobě Esoteric Agenda je bombastický. Orientální motiv hraný na koto následuje jednoduchý, proto silně funkční, nástup celé kapely. Zvuk vraždí, masivnost a mohutnost bicích zabíjí. Jak tančící kobra o půltóny uhýbavý vokál ve sloce před refrénem sedí geniálně, na podkladu opět zvuky kota a sitaru (ten jste mohli slyšet třeba na posledních Sadist, či v závěru alba Pitbulls in the Nursery) a refrén „Open your eyes…“. Zklidnění, rozjezd skladby dál a „etno“ závěr. Skoro až husí kůže. Druhá skladba ukazuje, jak z rozfrázovávání jednoho dvou motivů a jejich měnění kapela dokáže vytěžit praktické maximum a nápodobně těmto dvěma je to i s klipovou Pleiadan Keys.  V těchto dvou je jasně slyšet, jak Mu’min do paternů rozmělňuje rytmické kytary pro sloku, to se mi hodně líbí. Celek zní dost chytlavě a hitově, sem tam se vyskytne rytmicky i kytarově rovná metalcorověji znějící pasáž s až heavy feelingem („kvapíky“) a efektní střednětempé běhy. Jenže počínaje Disclosure, od The Escapist Notion je to již znatelné, muzika začíná ztrácet na atraktivitě a maličko přibývá zívání. Muzika tak nějak i přes nesporně zajímavé motivy a docela originální vyznění mě pak už moc nedokáže vtáhnout jako na začátku.

Není problém ve vokálu, i když jeho tvrdší poloha nepatří mezi nejsilnější, co znám, rozhodně ale neodrazuje. A to ani ten čistý. Neznamená to, že by Michael Semesky (jinak Ordinance; desku samozřejmě nabouchal Alex) nesahal po vyšších, líbezných tónech (části Disclosure a Machine Over jsou až útoky na dámská srdéčka), ale není to klasický mňoukal, který se snaží linky udělat rozmanité, propletené a pak je nezvládnout živě. Drží se střídmě a při zemi a zakládá je spíše na táhlejších tónech, což ve mně vzbuzuje pocit určité vyspělosti. Ale nemusí být.

Obdobně to platí i pro samotnou kapelu. Všímám si, jak Haarp ve skladbě postupují a nejednou motiv připravují tak, aby se následně mohl zlomit v klidnější a zpěvnou pasáž, kdy by konkrétní podkladová hudba mohla být na desce normální rockové kapely. Je tu plno drobných melodií a kudrlinek navázaných na základy, na pozadí hodně často orientální motivy strunných nástrojů s parním válcem Alexem (resp. Craigem Reynoldsem, album nabouchal ještě původní bubeník – těch změn bývá v THM nějak moc) v popředí a několikrát hudbu podbarvuje piano. Od spřízněných prog spolků nevsázejí na komplikovanost (instrumentální výkony jednotlivců jsou věc jiná), hudba jde posluchači silně naproti a až naposlouchání mu odhalí, co vše se tu v pozadí děje. Což je, sporadicky, trošku problém… ne pro hudbu, ale pro celkový výraz kapely.

Trpím totiž pocitem, že Haarp mají potřebu do muziky vměstnat vše. Hrají na chytlavou notu melodicky i strukturou jasně postavených písníček, úměrně začleňují (musí) osobní ekvilibristiku, vyskytne se zde i agresivnější výjev, ale o čem nepochybuji, že se nás Haarp snaží přesvědčit o svých skladatelsky uměleckých kvalitách, na čemž jejich muzika možná padá. Možná právě kvůli tomu, aby všechny aspekty muziky vynikly, kytary nejednou až vystajlovaně pidlikají a složky hudby někdy v aranžérské kostrbatosti ztrácí na síle, která by ve vás po doposlouchání alba měla setrvat.

Aby bylo jasno, některé riffy i melodie jsou naprosto (to podtrhávám) fantastické, ale celkový dojem je místy ne úplně soudržný. Ztrácí se dravost. Některé pasáže znějí až moc načančaně, strojeně, tak nějak vyumělkovaně, což připisuji tomu, že se hudba souběžně někdy soustředí na zbytečně moc prvků, které navíc živě budou muset jet ze samplu (všechny orientální kytary i piano).

Disclosure je fajn. Asi to není deska, na které se všichni fanoušci prog muziky shodnou a které se uposlouchají, byť furt převyšuje valnou část produkce. Má náboj (především první půle), částečně se vyčleňuje konkurenci (ne že by THM přišli s něčím novým, ale svůj sound - včetně čitelné basy - mají, za to kladné body), ale forma desky postupně lehce otupí, ačkoli se jí na pozadí odehrávají nejrůznější příběhy. Jak ale říkám, hodně dobré album, na které jsem, přiznávám, možná kritičtější, než by bylo třeba.