Stromy se tyčí až k mrakům jako dlouhé mrakodrapy světových metropolí. Přesto jsou připravovány o své listy skupinkou dinosaurů s tak dlouhými krky, že kdyby je potkaly žirafy, šly by na plastiku krku. Nad nimi právě prosvištěla letka pterosaurů. Nabírá kurz k pobřeží. Pohádkovou idylku narušuje jen smrt, která číhá právě tam, kde se pohybují dinosauří „klaďáci“. Každou minutu totiž hrozí, že se z hustých porostů vyřítí dravci. Obrovští králové, pod nimiž se otřásají samotné základy Země a malí, záludní „ptáčci“ s pekelně bystrými mozečky.

Atmosféra jako vystřižená z napříč generacemi oblíbeného filmu Jurský Park, kterou nová deska německého kolektivu paleontologů The Ocean nemá. Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic nenabízí nic víc než profesionální, ale plytkou formu. Pokračování příběhu o opakujícím se cyklu destrukce, klíčení a prosperitě života, který byl dosud nejpřesvědčivěji představen na Phanerozoic I: Palaeozoic, je pouhým céčkovým bijákem. Maximálně tak odpovídá kvalitám Jurského světa: Zánik říše. A na něj bych do kina určitě nešel. Kdyby to slyšeli chudáci dinosauři, asi by z nudy spáchali hromadnou sebevraždu skokem z útesu. K masovému vymření by došlo i bez osudového kusu skály, který ukončil pouť těchto pradávných tvorů. 

Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic postrádá napětí, z něhož dynamicky plynou exploze. O energii zde nemůže být řeč. Dramatické motivy s pořádným spádem, při nichž by nastal nějaký ten „wow efekt“, jsou tady stejnou fantazií jako představa placaté Země. Všechno se to snaží vypadat hrozně cool a skvěle. Intelektuální ovládání nástrojů a moderní zvuk, ne každému to stačí. Výsledek pak na někoho může působit jako bezzubý velociraptor.

Právě zvuk má na položky v tracklistu asi takový efekt jako oxid uhličitý na organismy ve velkém permském vymírání. Veškerý život, který touží po nádechu, je udušen.

The Ocean se asi chtěli zalíbit co nejširšímu spektru laboratorních hlodavců, posluchačů. V jejich vlastním Jurském parku najdete výstavku škatulek jako progresivní metal (Palaeocene), hardcore (Triassic), ambient (Oligocene), post-rock (Eocene) a black metal (například závěr Jurassic | Cretaceous). Hudební DNA ale vůbec nedrží pohromadě. Působí jen jako nesourodá přehlídka toho, co The Ocean umějí. „Hele, koukej, co všechno umím zahrát, líbí se ti to?“ Ne, nelíbí, protože to nemá koule. Mnohdy vlastně ani smysl.

Loïc Rossetti umí řvát jako sám velký T. Rex. Čisté zpěvy mě naopak tentokrát iritují. Pryč je důmyslnost linek, které se klikatily cestičkami kdesi v pralesích hutných, syrových kytar a kaskádovitých potůčků bicích. Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic je v tomto ohledu na můj vkus příliš jednoduché.

Představila se i spousta hostů, které si ale nezapamatujete. Nejsou příliš výrazní a materiálu moc nepomáhají. Tentokrát to platí i pro Jonase Renkseho z Katatonie. Bylo už lépe a jeho účast mi podruhé připadá zbytečná.

Metal Blade Records vydali výborný produkt. Unikátně ovšem The Ocean hráli v dobách svého kariérního pravěku, kdy byli nedocenění. Raději proto zůstanu skrytý ve světě fanerozoika a paleozoika. Aktuální svět The Ocean, který má reflektovat období mezozoika a kenozoika, mi připadá prázdný. Možná se tak maximálně zdržím v geologické epoše oligocénu. Ambient asi zdejšímu životu svědčí.

Klišé závěrem. Co člověk, to pohled. Album sklízí většinou pozitivní reakce. Posuďte raději sami.